Byla to doba, kdy jsem už nemohla žít cizí život.
Jarmila se vrátila domů pozdě. Za okny se už rozprostřel večerní soumrak. Stála na prahu s taškou v ruce a s nečekanou pevností v hlase oznámila:
— Žádám o rozvod. Byt si nech, jen mi vyplať můj podíl. Já ho nepotřebuju. Odjíždím.
Jindřich, její manžel, klesl do křesla jako omráčený.
— Kam to jako chceš jít? — zeptal se zmateně, rychle mrkaje.
— To už není tvoje starost, — odpověděla klidně, zatímco vytahovala z šatníku kufr. — Napřed budu bydlet u kamarádky na chatě. Uvidíme.
Nechápal, co se děje. Ale ona už měla rozhodnuto.
Před třemi dny jí doktor, hleděl do výsledků jejích testů, tiše řekl:
— Váš případ není příznivý. Maximálně osm měsíců… S léčbou možná rok.
Vyšla z ordinace jako ve snách. Město hlučelo, slunce svítilo. V hlavě jí bušilo: „Osm měsíců… ani nestihnu oslavit výročí…“
V parku si na lavičku vedle ní přisedl starý muž. Chvíli mlčel, užíval si podzimního slunce, a pak nečekaně promluvil:
— Chci, aby můj poslední den byl teplý. Už toho nečekám moc, ale jasné slunce je dar. Nemyslíte?
— Ano, kdybych věděla, že je to můj poslední rok, — zašeptala.
— Tak nic neodkládejte na potom. Já měl tolik „až potom“, že bych tím mohl vyplnit celý život. Ale nepovedlo se.
Jarmila poslouchala a uvědomovala si — celý její život patřil druhým. Práce, kterou nemilovala, ale držela se jí kvůli jistotě. Muž, který už deset let byl cizincem — nevěry, chlad, lhostejnost. Dcera, co volala jen pro peníze nebo služby. A pro sebe? Nic. Ani boty, ani dovolenou, ani šálek kávy v cukrárně o samotě.
Šetřila na „až potom“. A teď — to „potom“ možná nepřijde. Uvnitř se něco zlomilo. Vrátila se domů a poprvé v životě řekla „ne“ — všem a naráz.
Druhý den podala žádost o dovolenou, vybrala úspory a odjela. Muž se snažil pochopit, dcera volala s prosbami — všem odpověděla klidně a pevně: „Ne.“
Na chatě kamarádky bylo ticho. Seděla v křesle, zabalená do deky, a přemýšlela: To je vše, jak to skončí? Nežila. Překonávala dny. Pro druhé. A teď — konečně pro sebe.
Za týden odletěla k moři. Tam, v kavárně u břehu, potkala Jakuba. Spisovatel. Chytrý, laskavý. Mluvili o knihách, lidech, smyslu života. Poprvé po letech se smála upřímně, bez myšlenek na to, co si kdo pomyslí.
— Co kdybychom tu zůstali? — navrhl jednou. — Já můžu psát kdekoliv. A ty budeš moje múza. Miluju tě, Jarmilo.
Přikývla. Proč ne? Zbývalo jí tak málo. Ať je štěstí — i kdyby mělo být jen prchavé.
Uběhly dva měsíce. Cítila se skvěle. Smála se, procházela se, vařila ráno kávu, vymýšlela příběhy pro sousedy v kavárně. Dcera nejprve protestovala, pak to vzdala. Manžel jí vyplatil podíl. Všechno utichlo.
Jednoho rána zazvonil telefon.
— Slečno Jarmilo? — ozval se roztřesený hlas doktora. — Prominte, stala se chyba… nebyly to vaše výsledky. Jste v pořádku. Jen přepracovanost.
Chvíli mlčela, pak se rozesmála — hlasitě, opravdově.
— Děkuji, pane doktore. Právě jste mi daroval život.
Podívala se na spícího Jakuba a šla uvařit kávu. Protože před sebou neměla osm měsíců — měla celý život.