Ona na tom stejně není dobře, – řekla manželka chladným hlasem. – Přijedeš sám a promluvíš si s lékařem, jestli mi nevěříš. Mají tam pečovatelský personál, všechny podmínky pro něj zajistí. No, proto vymysleli ten palliativ, všichni to tak dělají…
Jáchym se narodil o dva měsíce dříve, a hned ho vzali na JIPku. Nejdřív nic neříkali, pak se objevila naděje – sám začal dýchat, přibýval na váze. Když ho propustili, byl tak drobný, že se Radomír bál ho vzít do náruče, aby mu něco neudělal. Ale když Jáchym v noci tiše plakal, Iva k němu nevstávala a Radomír se musel přizpůsobit. I k lékařům nechtěla Iva chodit, říkala, že za to mohou právě oni, že všechny testy a ultrazvuky byly v pořádku. A jak to může být v pořádku? Tři měsíce a ani hlavu nedrží.
Radomír se začal sám objednávat k lékařům, poslouchal slova, kterým nerozuměl, podstupoval testy se synem, vždy zavíral oči, zatímco sestra hledala žílu. Nakonec se dostal až k genetikům v krajském městě, kteří vysvětlili, že Jáchymovi lze pomoci, ale že bude potřebovat speciální léky. Proto Radomír vyrazil na turnusovou práci – kamarád ho už dlouho lákal, peníze tam byly dobré, ale Iva ho nechtěla pustit. Teď však nebylo vyhnutí. Odjel. Myslel, že je syn s Ivou a že všechno je v pořádku, ale ukázalo se to jinak. A babička mu nic neřekla, ačkoliv cítil, že před ním něco tají.
– Všechno je v pořádku, synáčku, pracuj, – opakovala.
Ukázalo se, že po celou dobu chodila do nemocnice k Jáchymovi babička – mluvila s ním, mazala ho krémem proti proleženinám a dělala mu masáže. Iva se mezitím vrátila do práce a jemu nic neřekla. Přiznala to, až když Radomír oznámil, že přijede na měsíční dovolenou.
– Iva, to je přece náš syn! – rozčílil se. – Proč palliativ, já pracuji právě kvůli tomu. Doktor říkal, že léky…
– Jaké léky!? – vyhrkla Iva. – Viděl jsi ho vůbec? Půl roku jsi tu nebyl, tak mi neříkej, co mám dělat! Jsem ještě mladá, chci si užít. Mohu mít i jiné dítě. Nechci měnit pleny celý život!
Ivin mladší bratr měl dětskou obrnu a když se poznali, Radomír obdivoval, jak křehká a jemná Iva nosí bratra, usazuje ho do křesla a čte mu knihy. To byl i důvod, proč si ji zamiloval. Ale na vlastní dítě už lásku neměla.
– Jestli si syna nevezmeš domů, podám žádost o rozvod, – pohrozil Radomír.
– Jen do toho! Myslíš, že mě toho vystrašíš? Přežila jsem bez tebe, přežiju i dál.
Nepředpokládal, že to Iva skutečně udělá. Ale odešla dřív, než přijel, zmizela. Klíče od bytu přinesla jeho babičce, která už dlouho něco tušila. Za tu dobu si totiž Iva našla, kam se přestěhovat.
– Neboj se, synku, zvládneme to. Pomohu ti s Jáchymem, jen budeš muset najít práci tady – sama to nezvládnu.
Radomír si to uvědomoval, babička byla nemocná a sama potřebovala péči, jenže jí nemohl vrátit, nemohl se roztrhnout na dvě části.
Radomíra vychovala babička. Matka, docela úspěšná zpěvačka, ho přivezla k babičce na měsíc, ale nikdy si ho neodvezla. Peníze posílala pravidelně, než chodil do školy, pak asi usoudila, že už stačí, že se už postará. Radomír si mylně myslel, že ho máma miluje, jen že má složitý život: koncerty, natáčení, fanoušci… Dokonce na koncert k ní jednou jel – kupoval obrovskou kytici růží, snil, jak ji jí dá a ona ho pozná, z pódia řekne – to je můj syn!
Ale vše se odehrálo jinak: dlouho si ho nevšímala, pak nakonec růže vzala a hodila někam do rohu, aniž by se podívala. A Radomír za tu kytici dal skoro celou svou mzdu. Po koncertě se s obtížemi dostal do zákulisí, snažil se vysvětlit, že je jejím synem, ale matka ho k sobě nepustila. Odkázala vzkázat, že má únavu, a že zavolá. Čekal měsíc na její telefonát, neodcházel od přístroje. Ale nezavolala.
Teď už na ni ani nevzpomínal, a pokud na rádiu hráli její píseň, přepínal. Babička mu byla otce i matkou. A teď i Jáchymovi, dohlížela na něj, jak jen mohla, a Radomír si našel práci s normální pracovní dobou, aby babičku příliš neunavoval. Iva ani nevolala, bylo to ještě horší než s jeho matkou – ta alespoň předstírala, že má dítě.
– Ráďo, dnes se mi zdál krásný sen, – vyprávěla jednoho dne babička. – Tvůj dědeček, budiž mu země lehká, chtěl, abych mu přinesla vodu ze studny. Říkám – jak to mám přinést, vždyť mé nohy nechodí! A on říká – tady chodí všechny. Podívám se, a pod nohama tráva zelená jako malachit! A měkká jako chmýří. Šla jsem po ní a nohy sklouzávaly, ani nebolely! Nabral jsem vody a předtím jsem se podíval do té studny. Viděl jsem tam tebe v obleku, vedle tebe dobrá slečna s ďolíčky ve tvářích. Ve svatebním závoji. Cítím, že to je prorocký sen – najdeš si dobrou ženu, a ne tu koketu!
– Babi, co to za ženu! Když se vlastní matka nechtěla o Jáchyma starat, kdo by to udělal?
Dalšího dne babička již nevstala. Takže sen asi byl prorocký, ale ne o tom – teď nosí vodu dědečkovi, ne malému Jáchymovi.
Co teď dělat, Radomír nevěděl. Matka s pohřbem pomohla, sama přijela, ale i tak musel investovat, bylo stydno si od ní něco vyžádat. Ale za pár týdnů matka zavolala sama a řekla:
– Našla jsem hlídačku pro tvého syna. Budu jí platit, neboj se.
Takovou štědrost Radomír nečekal, chtěl nejdřív odmítnout, říct, že od ní nic nepotřebuje, ale rozmyslel si to – pýcha teď musí stranou, když lék pro syna dochází.
Čekal zkušenou ženu, takové viděl hodně po nemocnicích, kam vozil Jáchyma, všechny připomínaly jeho babičku v mládí – zdatné, skromné, svou práci dobře znaly. Ale maminka asi šetřila – poslala nějakou nezkušenou dívku, která sama přiznala, že je to její první práce.
– Nebojte se, mám speciální školení a umím všechno, – řekla rozhodně, ale hlas se jí třásl.
Mohlo by se zavolat matce a říct, že dívka to nezvládne, ale s matkou se Radomír nechtěl bavit. Rozhodl se počkat, možná ty kurzy k něčemu byly.
Dívka se jmenovala Hana. Volala mu každou půlhodinu.
– Radomíre, je normální, že škytá?
– Držte ho vzpřímeně. A dejte mu k zádům něco hřejivého, ohřejte ručník žehličkou.
– Radomíre, dýchá těžce, bojím se!
– Hano, inhalátor, říkal jsem přece…
Bylo to v tomhle duchu.
Ale po pár týdnech se zaběhla a začala se zlepšovat. Radomír si však musel najít jinou práci – pracovala do šesti, a on musel domů stihnout dojít. Musel nastoupit na stavbu, tam byl flexibilní rozvrh, ale vše v černém. Slibovali zaplatit dobře, ale kdy, to bylo otázkou…
Víkendy trávil s Jáchymem – dívka nemohla pracovat o víkendu dokonce ani za extra peníze, studovala čínštinu. Mechtila se na stáž do Číny, naučit se akupunkturu. Byla to směšná, naivní Hana, ne jako babička – ta věřila televizi, Hana internetu.
Na Jáchymovy narozeniny však Hana přišla i v sobotu – přinesla balón, ten miloval, a doma háčkovaný overal. Radomíra to dojalo a pozval ji na čaj – koupil k tomu dort. Potom všichni spolu šli na procházku – oblékli Jáchyma do nového overalu, vložili ho do kočárku a balón přivázali k němu, aby si ho mohl prohlížet. Radomír si uvědomil, že se možná dalšího narozenin Jáchym nedožije, a z toho ho těžce obcházel dech. Ale v ten okamžik, když šli po slunné ulici a balón se zvedal díky mírnému podzimnímu větru, cítil se dobře.
Ingu si všiml až pozdě, když se zastavili u přechodu. Jeho pohled narazil na její načmárané obličejí. Vedle stály podobné kamarádky, asi zas nějaké akce. Iva si ho taky nevšimla hned, obličej měl pupínkový. Nenápadně se otočila, něco pošeptala svým přítelkyním a rychle přešla na druhou stranu.
– Kdo to je? – ptala se Hana, všimla si jeho napjatého pohledu.
Radomír pomalu vypustil vzduch a odpověděl:
– Nikdo.
– To je dobře, – řekla a usmála se.
Ani si nevšiml dřív, jak se usmívá. Na jejích tvářích se objevily ďolíčky, a to mu něco připomnělo, ale co? Modrý balón na pozadí stejné modré oblohy se hýbal stejně jako jeho srdce.
Plat za práci stále nepřicházel. Lék docházel, a Radomír neměl na výběr – musel zavolat matce.
– Už ti dost pomáhám? – ptala se podrážděně. – Vůbec víš, kolik té dívce platím? Co to z tebe za chlapa, že si na léky nevyděláš?
Hanba Radomíra paralyzovala. Je to skutečně to, že se nedokáže o svého syna postarat? Položil telefon a sklonil hlavu – jak by bylo příjemné, kdyby teď přišla babička, položila mu ruku na rameno a řekla, že všechno bude v pořádku…
Uslyšel lehké kroky, na práh kuchyně vstoupila Hana. V ruce držela obálku.
– Tady je, – řekla a položila ho na stůl.
– Co to je? – nerozuměl Radomír.
– Na léky. Pro Jáchyma.
Nechápal, co to znamená?
– Tvoje máma mi zaplatila. Dobře zaplatila, nebojte se. Já spořila na cestu do Číny, a ony nejsou potřeba – žiju s rodiči, všechno mám.
– A co vaše cesta… – zmatený byl Radomír.
Hana pokrčila rameny.
– Kam bych cestovala…
Stydlivě se usmála, na tvářích jí zahrály ďolíčky. Radomír si vzpomněl na babičku a její sen. Současně se až v koříncích vlasů červenal, nechápal proč.
– Vezměte to, – řekla rozhodně. – Tak je to správně.
– Všechno vrátím, – vykoktal Radomír, odkašlal si a zeptal se. – Když nejdete do Číny, nepřijdete k nám o víkendu? Projdeme se, jako posledně…
Hana se znovu usmála a odpověděla:
– Ráda…
