„Už mě nebaví dělat chůvu vašemu synáčkovi,“ prohlásila snacha a vyrazila na dovolenou k moři U pan…

Dobré zprávy

Už mě vážně nebaví dělat chůvu vašemu synkovi, oznámila snacha, popadla kufr a odjela relaxovat do Karlových Varů.

U Věry Novákové byl syn.

Šikovný, pracovitej kluk. Akorát ta jeho žena byla trošku… originál. Jednou nechtěla vařit, jindy se jí nechtělo uklízet. Ale poslední dobou už vůbec jak utržená ze řetězu.

Včera zas vylétla jak čertík z krabičky.

Honzo, já už nemůžu! Ty jsi dospělý člověk a chováš se jako mimino!

Honza jen kulil oči. Co tak strašného chtěl? Jen aby mu Eliška našla ponožky. Vyžehlila košili. A připomněla, že má zavolat doktorce kvůli potvrzení o prohlídce.

Mně vždycky mamka pomáhala, zablekotal tiše.

Tak si běž žít k mamince! vybouchla Eliška.

A ráno už balila kufr.

Honzo, jedu do Varů. Na měsíc. Možná i na víc.

Jak jako na víc?!

Jak jinak. Už nemám sílu pečovat o dospělého chlapa.

Honza zkusil protestovat, ale Eliška už měla telefon v ruce:

Paní Nováková? Tady Eliška. Jestli bez chůvy nepřežije, na chvíli si ho vezměte do parády. Klíče jsou pod rohožkou.

A zmizela.

Honza seděl v prázdném bytě a vůbec nevěděl, co si počít. Lednice zeje prázdnotou, ponožky špinavé, dřez plný nádobí.

Po dvou dnech volá mamce:

Mami, ta Eliška už se zbláznila! Utekla nevím kam! Co teď?

Věra jen proslovila povzdech. Zase trable se snachou.

Hned přijedu, Honzíku. Dáme to do kupy.

Dorazila za hodinu. S taškou potravin a odhodláním, že vše zachrání, jako vždy.

Ale když vzala za kliku bytu, málem se složila.

Totální chaos. V ložnici haldy oblečení, v kuchyni pohromadě špinavého nádobí, v koupelně prádlo co by ušpinilo i čerstvě umyté ruce.

A najednou pochopila: její třicetiletý syn vlastně neumí žít. Vůbec.

Celý život za něj všechno dělala. A vyrobila… přerostlé dítě.

Mami, co bude k večeři? Kde mám košili? Kdy se vrátí Eliška? fňukal Honza.

Věra začala uklízet bez slova. Ale v hlavě jí běželo jen jedno co jsem to provedla?

Celý život synka chránila od obyčejných starostí. Od potíží. Od života!

A teď bez ženských jako bez rukou.

Eliška? Eliška prostě zdrhla před velkým, bezbranným děckem.

A nedá se jí divit.

Tři dny bydlela Věra u Honzy.

A každý den jí to docházelo víc: vychovala obří dítě.

Ráno Honza vstával a hned:

Mami, co bude k snídani? Kde mám košili? Mám čisté ponožky?

Věra mlčky žehlila, vařila, uklízela. A pozorovala.

Uvědomte si: třicetiletý muž, co neumí zapnout pračku! Netuší, kolik stojí rohlík! Ani čaj pořádně nezalil jednou si opařil ruku, jindy cukr vysypal vedle.

Mami, Eliška už je fakt na nervy! Dřív aspoň hrála divadlo, že mě má ráda. Teď je jak cizí!

A jak se chováš ty? opatrně se zeptala Věra.

Normálně! Nechci nic neobvyklého. Chci, ať je manželka manželka, ne ubručená bábovka!

Věra koukala na syna. Pro pána krále… On to fakt nechápe.

Honzíku, a pomáháš někdy Elišce?

Jak jako? opravdu se divil. Já přece chodím do práce! Nosím domů peníze! Co víc chce?

A co doma?

Doma? Já jsem po jobu utahaný jak pes! Chci odpočívat. Ona hned že mám mýt nádobí, dojít na nákup… Ale to je ženská práce!

A tehdy konečně Věra slyšela sama sebe. Věty, co mu říkala léta:

Honzíku, nech to, mamka za tebe umyje! Do obchodu nechoď, mamka to koupí rychleji! Ty jsi chlap, ty máš důležitější věci!

A vytvořila si vlastní monster.

Čím víc koukala, tím horší jí bylo.

Honza přijde domů a hup na gauč. Čeká na večeři. Čeká zprávy. Čeká zábavu.

A když večeře nepřistane automaticky, hned ofuky:

Mami, kdy bude jídlo? Mám hlad!

Jak malý.

Nejlepší byly jeho rozbory o Elišce.

Je pořád nervní, stěžoval si Honza. Jakoby pořád naštvaná. Asi by si měla dojít na gyndu, ne? Jestli jí neblbnou hormony?

Možná je prostě unavená? navrhla Věra.

Z čeho by byla unavená? Pracujeme oba. Ale domácnost patří ženské.

Patří?! to už se neudržela Věra. Kdo ti to nakukal, že musí?!

Honza oněměl. Jeho matka na něj nikdy nekřičela.

Čtvrtý večer to Věra už nedala.

Honza seděl na gauči, ťukal do mobilu a povzdychoval si co prý bez ženy má dělat. Kuchyně: dřez plný nádobí, ponožky na podlaze, postel jako po tornádu.

Mami, co bude k večeři? zatáhl melodii jako housle.

Věra stála u plotny a míchala guláš. Jako třicet let v kuse.

Pak jí to najednou došlo: Dost.

Honzo, vypnula sporák, potřebujeme promluvit.

Mluv, mrskal palcem po displeji.

Dej ten telefon stranou a podívej se na mě.

V hlase něco bylo Honza fakt poslechl.

Synku, začala tiše, víš proč tě Eliška opustila?

No co já vím, trošku jí rupli nervy. Ženský jsou emotivní. Dá si lázně, vrátí se.

Nevrátí.

Jak jako nevrátí?!

Prostě nevrátí. Protože má plné zuby dělat mámu dospělému děcku.

Honza vyskočil z gauče:

Mami! Co to meleš? Já že děcko? Já makám, peníze nosím!

A co jiného? Věra se narovnala jak smrk u baráku. Doma? Ruce ti neupadly? Oči neztratil?

Honza zbledl.

Jak to můžeš říct? Jsem přece tvůj syn!

Právě proto ti to říkám! Věra se sesula na židli, ruce se jí klepaly.

Mami, nejsi nemocná? vyděsil se Honza.

Nemocná! zasmála se trpce. Jsem nemocná… láskou. Slepotou. Celý život jsem tě chránila a vyrostl z tebe sobec. Třicetiletý muž, který bez ženy neudělá ani čaj! Který myslí, že mu celý svět něco dluží!

Ale vždyť… Honza něco začal.

Ale nic! přerušila ho mamka. Myslíš, že Eliška má být tvoje druhá matka? Prát, vařit, uklízet? Za co jako?

Já přece makám!

A ona taky! Jenže ona ještě doma slouží! A ty? Flákáš se na gauči a čekáš obsluhu!

Honza už měl slzičky v očích.

Tak to mají všichni, ne?

Nemají! vykřikla Věra. Normální chlapi pomáhají! Myjou nádobí, vaří, pečují o děti! A ty… Ty ani nevíš, kde leží prášek do praní!

Honza seděl, hlavu v dlaních.

Eliška má pravdu, řekla tiše Věra. Má dost být tvá maminka. A já taky mám dost.

Cože?

Tak. Věra popadla tašku v předsíni. Jedem domů. Ty tu zůstáváš sám. Zkus si být konečně dospělý.

Mami, počkej! Sám? A kdo bude vařit? Kdo uklidí?

Ty! houkla máma. Ty, jak všichni normálně dospělí Čechové!

Ale já to neumím!

Naučíš se! Nebo budeš sám jen nešika, co neumí žít!

Věra oblékla kabát.

Mami, nechoď! prosil Honza. Co si tu sám počnu?

To, co jsi měl zvládat už od patnácti žít sám, odpověděla. A odešla.

Honza zůstal sám v rozbombardovaném bytě. Poprvé v životě doopravdy sám.

Face to face s realitou.

Seděl na gauči do půlnoci.

V břiše mu kručelo. V kuchyni smrad lavinou. Ponožky roztroušené všude.

Do prčic, zamumlal a poprvé za třicet let vzal do ruky houbičku.

Šlo mu to jako psovi vyšívat. Talíře mu klouzaly, ruce z mycího prostředku pálily. Ale dopadlo to.

Pak se pustil do vajíček. První várku spálil. Druhá snesitelná.

A ráno pochopil: máma má pravdu.

Za týden byl Honza jiný člověk.

Každý den se učil žít. Prát, vařit, uklízet. Nakupovat a počítat, kolik stojí chleba. Plánovat si den.

Bylo to dřina.

Najednou mu došlo, jak se cítila Eliška.

Eliško? zavolal jí v sobotu.

Slyším, odpověď zmrzlá jak mražený knedlík.

Měla jsi pravdu, začal rovnou. Choval jsem se jako mimino.

Eliška mlčela.

Týden žiju sám. Už chápu, jak ti bylo. Promiň mi to.

Chvíli ticho.

Víš, ozvala se nakonec Eliška, tvoje máma mi včera volala. Omlouvala se, že tě vychovala špatně.

Eliška se vrátila přesně za měsíc.

Do uklizeného bytu, ke svému muži, co jí připravil večeři a vítal ji s pugétem tulipánů.

Vítej doma, usmál se Honza.

A Věra Nováková jim volala jen jednou týdně. Ptala se, jak se mají, ale na návštěvu se necpala.

A jednou večer, když Honza myl nádobí po večeři a Eliška mu připravovala čaj, povídá:

Víš, mě ta naše nová domácnost vlastně baví.

Mě taky, souhlasil Honza, když si utíral ruce do utěrky. Škoda, že nám to trvalo tak dlouho najít.

Ale našli jsme, usmála se Eliška.

A to byla pravda.

Rate article
Add a comment