Byla jsem unavená z nekonečné kontroly mé tchýně
Když jsem se vdávala, naivně jsem věřila, že největšími překážkami života budou hypotéka, děti a každodenní povinnosti. Ale jak se ukázalo, skutečnou zkouškou mé trpělivosti nebyla chudoba ani únava po probdělých nocích. Nejtěžším břemenem se stala… má tchýně.
Od začátku jsme si nerozuměly. Vadilo jí doslova všechno: jak se oblékám, jak vařím, jak vychovávám dítě, jak uklízím. A především to, že si nechávám svůj názor. Nikdy jsem nepatřila k těm ženám, které mlčky přikyvují. Mé trpělivosti rychle dochází. A právě to ji zřejmě rozčilovalo nejvíc.
Nejdříve si vybrala můj kuchařský um. Nikdy jsem nebyla velká pekařka. Nemám trpělivost na těsto, nenacházím v tom radost. Upřímně – ani nepovažuji moučníky za zdravé jídlo, tak proč ztrácet čas s něčím, co ani nejím? Ale pro tchýni to byl skoro zločin.
„Když neumíš péct, nejsi pořádná hospodyně!“ opakovala pokaždé, když přišla s dalším koláčem. „Aspoň mu matka upeče, když jeho žena ruce ani neumyje.“
Můj manžel, samozřejmě, koláče přijímal. A dokonce s vděčností. Pak mi vyprávěl, jak je kolegové v práci sežrali během chvíle. A tchýně chodila spokojená, jako by jí někdo pověsil medaili. Bolelo to – ale zatím jsem mlčela.
Jenže jídlo byl jen začátek. Postupně jí vadilo úplně všechno. Podle ní se podlahy musí mýt jen ručně, mop byl pro ni „nástroj lenochů“. Spodní prádlo se nesmělo prát v pračce, jen na valše. Žehlička se měla použít na všechno – dokonce i na povlečení a ponožky! Prý to tak dělala „celý život“. Ale já? Já si myslím, že se mučit domácími pracemi v jednadvacátém století je přinejmenším zvláštní.
Pračka a sušička jsou moji nejlepší přátelé. Věci pečlivě skládám a ukládám do skříně. Ano, pokud je něco opravdu pomačkané, vyžehlím to. Ale jen tehdy, když je to nutné. Žena není povinna stát se otrokem domácnosti. Zvlášť pokud pracuje stejně tvrdě jako muž.
Pak se tchýně pustila do mého vzhledu.
Dostala jsem zvýšení platu, a konečně jsem si mohla dopřát trochu péče o sebe. Začala jsem chodit do salonů – ošetření pleti, masáže, návštěvy fitka. Nic mimořádného. Ale tchýně se téměř zadusila rozhořčením:
„Nač ty tvoje salóny? Nemáš doma vodu? Došel ti v lednici kefír? Za nás jsme se mydle mýdlem a vlasy oplachovali octem – a byly z nás krasavice!“
Nejhorší však bylo, že manžel se k ní postupně přidával. Zpočátku potichu – „možná by se dalo opravdu ušetřit“ – pak čím dál víc nahlas. Prý se bojí, že na sebe utrácím příliš mnoho. Raději by auto, dovolenou, spoření. Já prý jen rozhazuji.
A v tu chvíli mi došla trpělivost.
„To myslíš vážně?“ vyjela jsem na něj. „Makám stejně jako ty. Přispívám do rozpočtu. Dítě je oblečené, obuté, najedené. V bytě je pořádek, večeře vždy na stole. Nemám milence, nepotácím se po večír”A od té doby už nikdo, ani má tchýně, nikdy nezpochybnil, že si zasloužím žít po svém.”