Už je toho dost! Moje matka je naivní žena, kterou muži využívají a opouštějí.
Píšu, protože už nemám komu říct…
Je mi 19 let. Narodil jsem se a vyrostl jsem v Brně.
Nevím, kdo je můj otec.
Máma o něm nikdy nemluvila, a když jsem se ptal, jen chladně odpovídala:
– Neexistuje. Zapomeň.
Rostl jsem bez otce, bez rodiny, bez pocitu útulnosti a tepla.
Zvykl jsem si být sám.
Ale nejvíc jsem si zvykl na to, že pro mou matku jsem vždy byl na druhém místě.
Vždy na mě zapomínala pro muže.
Každýkrát, když se v jejím životě objevil nový muž, stal jsem se neviditelným.
Ona se upravovala před zrcadlem, vybírala si šaty, utrácela poslední peníze za parfémy a kosmetiku.
Seděl jsem ve svém pokoji a věděl jsem – dnes mě nepotřebuje.
A pak, po několika týdnech nebo měsících, začínaly hysterické záchvaty.
Plakala, stěžovala si, říkala, že ji znovu zradili, znovu využili, znovu opustili.
A já jsem seděl vedle, poslouchal, kýval hlavou, snažil se ji utěšit.
Ale věděl jsem, že za pár týdnů se to všechno zopakuje.
Ona nic nechápala.
Neviděla, jak její chování zabíjí ve mně víru v vztahy, v rodinu, v lásku.
Od dětství jsem pochopil jedno – muž v jejím životě bude vždy důležitější než já.
Stal jsem se cizincem ve vlastním domově.
Když měla nového „nápadníka“, telefon zvonil nepřetržitě.
A já jsem věděl – teď už nemám doma místo.
Přestal jsem jí věřit, přestal jsem cítit k ní cokoliv kromě podráždění.
Stal jsem se chladným.
Nemohl jsem už poslouchat její naříkání, nemohl jsem ji utěšovat po každém novém neúspěchu.
Je to dospělá žena, ale chová se jako rozmazlená dívka.
A já…
Já se cítím jako stařec.
Unavený z jejích slz, jejích prázdných nadějí, jejích nekonečných chyb.
A víte, co je na tom nejhrší?
Nechci žádný vztah.
Ani si nedokážu představit, že bych někomu mohl důvěřovat.
Vyrostl jsem v domě, kde láska znamená lež, zradu a bolest.
Nemohu se na to dívat.
Někdy se vrací domů opilá.
Někdy přivede „dalšího“.
Ležím v jiném pokoji a slyším, jak se smějí.
A uvnitř mě všechno svírá hnus.
Je mi zle.
Nechci to slyšet.
Nechci takhle žít.
Ale nemám na vybranou.
Máma si nemyslí, že mi je špatně.
Zajímá ji jen ona sama.
Internet je moje jediné útočiště.
Víte, co mě zachraňuje?
Jen internet.
Jen tady mohu říci to, co nikdy neřeknu nahlas.
Cítím se volný jen tehdy, když sedím za obrazovkou.
Ale to není život.
A možná, jednou odejdu z tohoto domu.
Abych ji neslyšel.
Abych ji neviděl.
Abych se nestal jejím odrazem.
