Uplynuly dva roky. Od té doby mi dcera neposlala ani slovo. Prostě mě vymazala ze svého života. A mě už brzy bude sedmdesát…
Moji sousedku, Vlastu Novákovou, zná v našem domě snad každý. Je jí osmašedesát, žije sama. Občas k ní zajdu na čaj a přinesu něco malého — jen tak, jako soused. Je to laskavá, inteligentní žena, vždy usměvavá, ráda vypráví o cestách, na které jezdila se svým zesnulým manželem. O rodině ale mluví málokdy. Až letos před svátky, když jsem k ní jako obvykle přišel s něčím sladkým, se nečekaně rozhodla otevřít. Tehdy jsem poprvé slyšel příběh, z kterého mi dodnes mrazí v zádech.
Když jsem vešel do bytu, Vlasta byla nějaká smutná. Obvykle plná života, ten večer jen tiše seděla a zírala do prázdna. Neptal jsem se, jen jsem uvařil čaj, postavil na stůl sušenky a mlčky se posadil vedle ní. Dlouho mlčela, jako by zápasila sama se sebou. A pak najednou povzdechla:
— Už jsou to dva roky… Od té doby mi nezavolala. Ani pohlednice, ani zpráva. Zkoušel jsem volat – číslo už neexistuje. Její novou adresu neznám…
Na chvíli se odmlčela. Vypadalo to, jako by před jejíma očima proběhly celé roky, celá desetiletí. A pak, jako by se něco zlomilo, Vlasta začala mluvit.
— Měli jsme šťastnou rodinu. S Jaromírem jsme se vzali mladí, ale s dětmi jsme nespěchali – nejdřív jsme chtěli žít pro sebe. Díky jeho práci jsme mohli hodně cestovat. Byli jsme nerozluční, pořád jsme se smáli, milovali jsme náš dům, který jsme společně zařizovali. Vlastníma rukama mi postavil hnízdo – prostorný třípokojový byt v centru Brna. Sen jeho života…
Když se narodila naše dcera, Anička, Jaromír jako by znovu ožil. Nosil ji v náručí, četl jí pohádky, každou volnou chvilku trávil s ní. Díval jsem se na ně a myslel si, že jsem nejšťastnější muž na světě. Ale před deseti lety Jaromír zemřel. Dlouho bojoval s nemocí, dělali jsme, co jsme mohli, utratili jsme všechny úspory. A pak… ticho. Prázdnota. Jako by mi někdo vytrhl kus srdce.
Po otcově smrti se Anička začala odtahovat. Pronajala si byt, chtěla žít sama. Nevadilo mi to – je dospělá, ať si žije, jak chce. Občas mě navštívila, mluvili jsme, všechno bylo v pořádku. Ale před dvěma lety přišla a rovnou mi řekla, že si bere hypotéku a chce koupit vlastní byt.
Povzdechl jsem si a vysvětlil jí, že jí nemůžu pomoct. Z našich úspor, které jsme s Jaromírem střádali, už skoro nic nezbylo – všechno šlo na jeho léčbu. Moje penze sotva stačí na nájem a léky. Tehdy navrhla… prodat náš byt. Prý mi koupíme garsonku někde na okraji, a zbytek peněz jí poslouží jako základ na hypotéku.
Nemohl jsem na to přistoupit. Nešlo o peníze – šlo o vzpomínky. Tyhle zdi, každý kout – to všechno dělal Jaromír vlastníma rukama. Tady prožil celé mé štěstí, můj život. Jak bych to mohl všechno opustit? Křičela, že otec to všechno dělal pro ni, že byt stejně jednou zdědí, že jsem sobec. Snažil jsem se jí vysvětlit, že bych jen chtěl, aby sem občas zašla a vzpomněla si na nás… Ale neposlouchala.
Ten den práskla dveřmi a odešla. Od té doby – ticho. Žádný hovor, žádná návštěva, ani o svátcích. Později jsem od společné známé náhodou zjistil, že si tu hypotéku skutečně vzala a teď dře jako mezek – dvě práce, neustálý shon. Žádná rodina, žádné děti. Dokonce ani kamarádka ji prý už půl roku neviděla.
A já… já jen čekám. Každý den se dívám na telefon, doufám, že zazvoní. Ale neozve se. Už ji nemůžu ani zastihnout – číslo asi změnila. Asi mě nechce vidět. Nechce mě slyšet. Myslí si, že jsem ji zradil, když jsem jí tehdy nevyšel vstříc. Ale mně už je skoro sedmdesát. Nevím, jak dlouho ještě v tom bytě vydržím, kolik večerů ještě prosedím u okna a budu čekat. A nevím, čím jsem ji tak zranil…