Tereza byla opravdu vyčerpaná. Už šest let byla sama, od doby, kdy ji opustil manžel. Dcera se před rokem vdala a odstěhovala do jiného města.
Tereze bylo teprve dvaačtyřicet, což je skvělý věk pro ženu. Druhé mládí. Tereza byla vynikající hospodyňka, která uměla skvěle vařit. Její nakládané okurky s rajčaty všichni považovali za mistrovské dílo. Ale pro koho teď ty okurky dělat? Na balkóně už tak stály řady prázdných sklenic.
„Nepřijdu přece nazmar v takové kráse!“ říkala Tereza svým přítelkyním. A ty jí odpovídaly: „Ne! Hledej si muže! Je spousta volných chlapů.“
Jedna jí dokonce doporučila agenturu „Nejlepší manžel“. Tereze to přišlo trochu absurdní a politováníhodné obracet se na agenturu. Ale na druhou stranu – už jí bylo dvaačtyřicet, a to ji nervovalo. Staré babiččiny hodiny drnčivým zvukem odváděly čas na stěně.
A tak se Tereza vydala do agentury. Přivítala ji příjemná dáma s jahodovými brýlemi a řekla:
– U nás máme opravdu ty nejlepší. Pojďme se na náš seznam podívat společně, posaďte se vedle!
– To jsou všichni fešáci, – pousmála se Tereza. – Ale jak poznat člověka? Jak zjistit, že je ten pravý?
– To máme promyšlené, – odpověděla dáma. – Dáme vám na týden. Dostatečně dlouhá doba na to, abyste zjistili – jestli je váš, nebo ne? Stojí za to pokračovat nebo hledat jiného.
– Koho dáváte?
– Muže!
– Jak to?
– Tak! Týden s vámi žije. Poslyšte, nejsme tady plaché nevěsty, pojďme rovnou k věci. A maniaci ani blázni u nás nejsou.
A Tereza se najednou vzrušila. Moc se jí ta myšlenka líbila. Společně s jahodovou dámou vybraly pět kandidátů. Tereza zaplatila malý obnos, spěchala domů. První měl přijít už ten večer.
Tereza si oblékla zelené šaty – barvy naděje. A náušnice s diamanty, které tak zřídka vytahovala ze staré šperkovnice.
Cink! – zvonění u dveří.
Tereza nejprve nahlédla do kukátka. A uviděla růže. Dokonce tiše zapískala radostí. Otevřela dveře. Muž byl elegantní, ano, jako na fotografii.
Posadili se ke stolu, Tereza připravila spoustu jídla. Kytici postavila doprostřed stolu. Tereza se ukradkem dívala na příjemného hosta a myslela si: „To je on! Jiného už nechci.“
Začali jíst salát. Budoucí manžel se zamračil: „Proč je to tak přesolené?“. Tereza rozpačitě usmála, podala mu pečenou kachnu. Budoucí manžel si ukousl kousek: „Tvrdá…“. Nelíbilo se mu ani nic dalšího. Při tom shonu Tereza zapomněla na hlavní věc – víno, které dlouho vybírala. Nalila a řekla: „Tak na seznámení!“. Host přivoněl ke sklenici, trochu upil: „Levné jakési“. Vstal: „Tak, podíváme se, co máš v bytě…“
Tereza vzala kytici, podala mu: „Růže vůbec nemám ráda. Sbohem.“
V noci se Tereza trochu rozplakala, bylo jí to líto. Ale čekaly ji ještě čtyři další schůzky.
Druhý nápadník se objevil další večer. Vstoupil sebejistě: „Tak ahoj!“. Voněl po vodce. Tereza se zeptala: „Už jsi někde oslavil naše setkání?“ Ten se usmál: „Ále, prosím tě! Poslyš, máš televizi? Hraje teď zápas. Baník – Sparty. A u toho vše probereme.“ Tereza ostře odpověděla: „Televizi sleduj doma.“
V noci opět plakala o samotě.
Další den přišel třetí kandidát. Nebyl to krasavec, stará bunda, neupravené nehty. A boty v blátě. Tereza už přemýšlela, jak by ho slušně odmítla. Ale přesto se rozhodla nejprve nakrmit ho. Jedl hltavě, rychle a hodně chválil Terezu. Byla až zahanbená. Vytáhla nakládané okurky. „Pane bože! – zvolal nekrasavec. – To je to nejlepší, co jsem kdy jedl!“
A pak odbily babiččiny hodiny. Nekrasavec se zaposlouchal: „Co to je za rachot?“ Vstoupil do místnosti, postavil se na stoličku, prozkoumal hodiny: „Hned je dám do pořádku! Máte nářadí?“
A brzy hodiny tikaly čistě a zvonivě, Tereze bylo radostí slyšet tak něžný zvuk. Pomyslela si, že to byl znamení. Nekrasavec by měl být jejím manželem. Byl zručný, a to, že boty a nehty nebyly nic moc – to se dá vyčistit. Navíc byl třetí, což je šťastné číslo.
Na noc se připravila, navštívila salon krásy, ustlala svůdné ložní prádlo s velkými růžemi (i když je ve skutečnosti milovala). Když Tereza vyšla z koupelny – její host už dřímal, tak jak byl, nevyzlečený. Terezu to nerozhodilo. Dívala se na spícího s něhou: „Unavený, chudák“. A opatrně si lehla pod přikrývku vedle něj.
A pak začala noční můra. Tento mistr začal chrápat. Virtuózně, silně, zcela naplno. Tereza se přikrývala polštářem, pak zase jeho, a pak otáčela jeho ospalé tělo – bez úspěchu. Nespatřila ani trochu celou noc, trpěla.
Ráno host vyšel do kuchyně, kde seděla mračící se Tereza: „No tak co? Můžu přinést věci už večer?“
Tereza zavrtěla hlavou: „Ne, promiň. Jsi dobrý, ale… Ne!“
Čtvrtý, vousatý, připadal Tereze jako hrdina ze starého dobrého filmu o geolozích. Dokonce mu dovolila kouřit přímo v kuchyni. Vousáč si potáhl, řekl: „Terezo, ale musíme si to ujasnit hned na začátku. Jsem svobodný muž. Mám rád rybaření, rád někam vyrážím s přáteli. A nemám rád, když mi někdo volá a ptá se – kde jsi, kde jsi? Rozumíš?“
Tereza pozorovala, jak odklepával popel do květináče s orchidejí, zeptala se: „Možná ještě i s ženskými?“ Vousáč se usmál: „Proč ne? Říkám – svoboda! To je normální pro chlapa.“
Po něm Tereza dlouho větrala kuchyň. Bolela ji hlava, cítila se příšerně unavená, jako by z ní někdo vyčerpal tři litry krve. Tentokrát ani neumyla nádobí.
Ráno Tereza otevřela oči, za závěsy bylo slunečno, radostně cvrlikali vrabci. Tereza najednou pochopila, jak je jí dobře. Sobota. Nikam nespěchá, nikdo ji neruší, nikdo nebrouká, nešumí, nechrápe. Nádobí? Umyje ho, až bude chtít. Klid a svoboda.
A pak zazvonil telefon: „Terezo! Zdravíme z agentury ‚Nejlepší manžel‘. Dnes máte ještě jednoho kandidáta, pamatujete? Je skvělý, ten už bude váš!“
Tereza doslova křičela do telefonu: „Vyškrtni mě! Smažte mě z databáze! Už nikoho víc! Nejlepší manžel je ten, který neexistuje!“
A s chichotem rozhrnula závěsy.
