Naše tajná historie už má 15 let. Rozhodla jsem se ji vyprávět, protože můj manžel už to ví, takže můžu.
Před porodem jsem ležela 26 dní na udržovací léčbě – bylo to jako mega-dovolená před bezesnými nocemi. Se mnou na pokoji byla Jana – 21 let, milá, z průměrné rodiny, žije s rodiči, dítě nebylo plánované, otec z toho není nadšený a svatbu neplánuje – běžná situace, a stejně jsme o tom moc nemluvily. Jen jednou zmínila, že její máma chce vnučku, ale tátovi je jedno, koho bude učit jezdit na kole. Hodně jsme se bavily, spřátelily jsme se, jedly spolu dobroty.
Jednoho rána se jí doktor při vizitě zeptal:
– Nepromyslela jste si to?
– Ne, – odpověděla rozhodně.
– Sestra přinese formulář. Podle zákona máte 6 měsíců na rozmyšlenou.
Bylo mi něco divné, ale bála jsem se zeptat. Před obědem sestra přinesla dokumenty a Jana je vyplnila. Hlava mi už z toho třeštila a nemohla jsem dál mlčet:
– Co to je?
– Odevzdání dítěte.
– Proč!? Vždyť ho můžete vychovat, rodiče vám pomohou, jsi mladá a silná. Co blázníš!?
– Budu mít dalších dětí! Teď se to nehodí, nepotřebuju to teď!
A víte, odpověď byla chladná…, necítila jsem v ní smutek, lítost k dítěti, žádné slzy, ani se neodvrátila, stále se na mě dívala a já čekala, kdy začne brečet – v té chvíli bych ji mohla přesvědčit! Ale ona neplakala. Už jsme spolu moc nemluvily, téměř nesdílely čas.
A já začala snít, jak bych si to dítě mohla vzít. Po první noci plné myšlenek, aniž bych věděla, kam její žádost směřuje, šla jsem ráno za svým doktorem. Popsala jsem mu situaci a šli jsme za vedoucím porodního oddělení. Tam jsem to také popsala. Šli jsme za primářem. Tam jsem to řekla:
– Nešlo by to udělat tak, že bych to dítě porodila já, a ona… vlastně ani nerodila? Nevím jak, ale abych si ho mohla vzít úplně za své? Že bych to nemusela všem vysvětlovat, prostě – že jsem porodila dvojčata a hotovo! – a měla jsem strašně velkou břicha, a tato myšlenka mi přišla super.
Doktoři překvapivě zírali s otevřenými ústy. Primář obrátil oči v sloup.
– Cože, slečno! To by byl přece přestupek! Mám se kvůli vám dostat k soudu?
– No, a co, že to je pro vás rozdíl? Něco vymyslete! Prosím! I když porodíme v jiné dny, zapište to pak se mnou! Nebo ho prodáte někomu jinému? – to byl úplný přešlap, a urážení lékaři mě vyprovodili z místnosti.
V tu noc Jana porodila. Byla jsem zklamaná, ale v hloubi duše jsem doufala, že Bůh tomuto dítěti připravil dobrý osud. Nesměla jsem na to moc myslet, abych se nerozbrečela, hladila jsem si své velké břicho, abych se uklidnila.
Následující večer jsem začala mít kontrakce. Těžko jsem rodila. V 6:55 jsem se stala maminkou malé Anežky.
Ihned po porodu ke mně, roztažené po porodu, přišel primář:
– Nepromyslela jste si to?
Hned jsem nepochopila, o čem mluví. A když mi to došlo, začala jsem vehementně vrtět hlavou:
– Ne! Ne! Ne! Nepromyslela jsem si to!
A tak jsem nakonec porodila dvojčata – Jakuba a Anežku. Jakoubek sáhl jako pumpička a Anežka byla strašně líná, ale taky přibírala na váze.
Zeptala jsem se primáře, čím bych mohla oddělení pomoci. Napsal seznam a řekl:
– Čím více, tím lépe, toho je vždycky málo.
Manželovi jsem o dvojčatech na telefonu neřekla. Požádala jsem ho, ať přijede za námi. Když přijel, nebyl ani tak překvapený… – sedl si na židli a požádal o vodu, napil se a potom se zeptal:
– Ale co ultrazvuk.. Ehm, teď už je to jedno…, máš už jména?
– Jak bys chtěl ty?
– No, mysleli jsme na Anežku, ale teď…, – náhle se postavil a usmál se, jakoby si na něco vzpomněl, – Pojmenujeme ho po mém dědovi – Jakub?
Samozřejmě, že ano. Já brečela, a on si myslel, že to bylo radostí. Vlastně to bylo radostí, ale i vědomím, co dělám, že mu lžu, že budu lhát všem za dva dny, a z toho mi bylo úzko.
Nevím, jak to všechno vyřídili, ale všechno jsme měli správně od začátku – počínaje písmeny po propouštěcí zprávu z porodnice.
21. dubna měly mé děti 15 let. Jeli jsme slavit na ryby. Jakub dostal rybářský prut s navijákem, Anežka horské kolo. Tehdy jsem se rozhodla, že to manželovi řeknu, ale střízlivá jsem to nedokázala – bála jsem se jeho reakce, a po pár sklenkách už to nebylo tak strašné. Na zastávce jsem vzala dvě lahve vína. Na manželovu otázku jsem odpověděla, “No přece máme oslavu.” Děti šly spát pozdě, a já jsem prostřela na kuchyňský stůl pro pokračování večírku. Když zůstalo jen pár kapek ve druhé lahvi, povídala jsem mu vše. Ondřej poslouchal a pak řekl:
– Neuvěřím.
– Tady máš důkaz! – a ukázala jsem mu přísahu opilým kroužkem, hrůza!
Následující večer se zeptal znovu:
– Je to pravda?
– Ano, – teď jsem nebyla tak statečná a měla hlavu sklopenou.
Dlouho jsme si povídali, já brečela. Jako bych sundala kámen z duše, manžel mě pochopil.
– No, to jsi… nečekala! Jakube, Anežko, pojďte sem! – děti přišly a já se zarazila. – Vaše máma je silná a moudrá žena! Buďte na ni opatrní, a přitom se laskavě usmál…