Vařila jsem oběd pro celou rodinu, ale kamarádi dcery všechno snědli!
Moje dcera Adéla je duší společnosti. Její otevřenost a laskavost přitahují přátele jako magnet. V našem domě v Brně je vždy plno jejích kamarádů – dětí různého věku, nejen spolužáků. Mám radost, že je tak společenská, ale v poslední době situace přerostla do nepřijatelných rozměrů a já už jsem na pokraji zoufalství.
Všechno začalo, když si Adéla začala zvát kamarády k nám domů. Venku je zima, je chladno, a tak mi nevadí, když si děti hrají v teple. Dříve jim nabídla čaj s sušenkami, pouštěla hudbu a vymýšlela hry. Dokonce mě dojímalo, jaká je pohostinná. Teď ale přivádí cizí děti, které vidím poprvé v životě. A jejich chování mě šokuje.
Minulý týden jsem přišla z práce a na kuchyni našla dva neznámé teenagery. Jedli svíčkovou přímo z hrnce, kterou jsem uvařila na dva dny pro celou rodinu. Nezůstala ani jediná lžíce! Špinavé talíře odložili do dřezu a odešli, aniž by se rozloučili. Byla jsem vzteky bez sebe. Na večeři jsme neměli nic a já byla příliš unavená, abych vařila znovu.
Snažila jsem se Adéle vysvětlit, že nemůže nosit domů cizí děti a krmit je našimi zásobami. Sušenky nebo bonbóny – prosím, ale jídlo z lednice je pro rodinu. Adéla vybuchla, obvinila mě z lakoty a utekla do pokoje, přičemž zabouchla dveřmi tak silně, že se třásla okna. Zamkla se a odmítla se mnou mluvit. Cítila jsem se provinile, ale co jsem měla dělat?
Uvařila jsem brambory, usmažila řízky a pozvala všechny k večeři. Adéla demonstrativně odmítla jíst, jako bych byla její nepřítel. Ráno jsem ji varovala: „Jídlo je na dva dny, budu doma pozdě, nebudu vařit.“ Když jsem se ale vrátila po jedenácté večer, můj manžel, Jakub, smažil na prázdné kuchyni bramboráky. Adélini přátelé zase vyprázdnili lednici. Dcera se zase zavřela v pokoji a odmítala cokoli vysvětlit.
Jsem bezradná. Jak k ní mám proniknout? Nedokáže naslouchat, jen háže nesmyslná obvinění: „Jsi lakomá, nemáš ráda moje kamarády!“ Je to puberta? Nebo jsme s manželem něco zanedbali v její výchově? Nevím, jak se mám zachovat. Srdce mi puká – chci, aby byla šťastná, ale nemůžu tolerovat tento chaos.
Nejsem skrblík, ale náš rozpočet je na hranici. S manželem dřeme, abychom rodinu uživili. Snažím se vařit pro své chutná jídla, ale nakonec nakrmím cizí děti. Moje matka říká: „Už je načase vzít do ruky pásek!“ Jsem ale proti násilí. Chci to vyřešit v klidu, ale jak? Adéla nekomunikuje a já mám pocit, že ztrácím kontakt s vlastní dcerou.
Co byste mi poradili? Jak jí vysvětlit, že její chování škodí celé rodině, aniž bych ji urazila? Jak nastavit hranice, aby si z našeho domu neudělali jídelnu? Setkal se s tím někdo z vás? Podělte se o rady – už jsem na dně.