Úplně zapomenout nešlo
Každý den jezdil Prokop z práce domů pražským metrem a pak autobusem, než dorazil do svého bytu. Cesta do práce i zpátky mu zabrala přes hodinu. Auto mu většinou stálo před domem, protože ráno i večer jsou v Praze takové zácpy, že metro je rychlejší a pohodlnější.
Před dvěma lety se jeho rodinný život obrátil naruby. S manželkou se rozešli. Dcera zůstala s matkou, tehdy jí bylo sedmnáct. Rozešli se bez hádek Prokop byl povahy klidné, neměl rád spory. Poslední měsíce však cítil, že se jeho žena změnila; byla podrážděná, chodila domů pozdě a často se vymlouvala na setkání s kamarádkami.
Jednou se jí Prokop zeptal:
Kde se tak pozdě touláš? Normální ženy jsou v tuhle dobu doma.
To není tvoje věc. Ty normální ženy jsou slepice. Já jsem jiná, jsem chytrá a společenská, doma se dusím. Nejsem žádná vesničanka jako ty, zůstalo ti to z dětství na vesnici…
Proč jsi si tehdy brala vesničana?
Vybrala jsem si ze dvou zel to menší, odpověděla a dál se nevyjadřovala.
Netrvalo dlouho, podala žádost o rozvod a vyhodila ho z bytu. Prokop si musel pronajmout nový. Zvykl si, do nového manželství se nehrnul přesto dál hledal.
Jel v metru, jak už měl ve zvyku, bezcílně listoval telefonem četl zprávy, vtipy a díval se na krátká videa. Najednou ho upoutal obrázek a text: Lidová léčitelka Mariána léčba bylinami.
Z displeje telefonu na něj hleděla jeho první láska. Vzpomínky na ni byly jasné, i když tehdy to bylo neopětované. První láska se nezapomíná. Vzpomněl si na děvče ze třídy; byla zvláštní, krásná a tichá.
Málem minul svou stanici a vstal, vystoupil z metra a namísto čekání na autobus šel domů pěšky. Všechno dělal automaticky došel do bytu, hodil bundu na věšák a posadil se na nízkou stoličku v chodbě. Ani nerozsvítil, hleděl na displej. Pak si opsal číslo z inzerátu, ale telefon potřeboval nabít.
Dal telefon na nabíječku, ale večeřet už neměl chuť. Sedl si na gauč a nechal se unášet vzpomínkami.
Od prvního ročníku byla Mariána jiná než ostatní tichá, skromná, s hustým copem, sukně školní uniformy jí sahala pod kolena, ne jako ostatním děvčatům. Obec byla malá, skoro každý se s každým znal. Ale o ní nikdo nevěděl nic. Žila s babičkou a dědou kousek za vesnicí, v domě blízko lesa. Dům byl krásný, s vyřezávanými okenicemi, připomínal pohádkovou chaloupku.
Jakmile ji Prokop uviděl, byl okouzlen dětsky, ale vážně. Vymykala se všemu běžnému. Vždy nosila na hlavu šátek, měla malý batůžek s nádhernou výšivkou ten si později uvědomil, že byl ručně dělaný.
Namísto ahoj zdravila: Pěkné zdraví přeji. Jako by vystoupila z českých pohádek; nikdy se neprala, nekřičela, byla vždy slušná a klidná.
Jednou Mariána nedorazila do školy, tak se ji spolužáci rozhodli navštívit. Šli za vesnici, silnice zabočila a za rohem se ukázal její pohádkový dům.
Hele, je tam nějak moc lidí, poznamenala obratná Věra.
Přiblížili se a viděli pohřeb. Zemřela Mariánina babička. Stála tam, utírala slzy, po boku s dědou, který mlčky hleděl do dálky. Po obřadu pozvali děti dovnitř na smuteční hostinu.
Prokop na ten den nikdy nezapomněl, byl poprvé na pohřbu. Mariána se vrátila do školy po dvou dnech. Čas běžel, děti dospívaly děvčata se líčila, předháněla se v oblečení, ale Mariána zůstávala rovná, nekrášlila se, byla přirozeně hezká s tvářemi zarudlými zdravím.
Chlapci začali dvořit děvčatům Prokop sebral odvahu a oslovil Mariánu. První dobu ho ignorovala, ale koncem devátého ročníku jí řekl:
Mohu tě doprovodit ze školy?
Mariána se na něj vážně podívala a šeptla tak, aby ji nikdo neslyšel:
Jsem už zaslíbená, Prokope. U nás je takový zvyk.
Prokop byl zmatený, co to znamená a kdo že jsou oni. Později zjistil, že její děda s babičkou byli staroslované; rodiče jí zemřeli brzy, a tak ji vychovávali oni.
Mariána měla vždy samé jedničky, nikdo se nad tím už nepozastavoval. Nenosila žádné šperky, jak bývalo zvykem u ostatních děvčat. Spolužačky ji pomlouvaly, ale Mariána je ignorovala a držela si úroveň.
Každým rokem byla hezčí, v desáté třídě doslova rozkvetla, byla nápadná a kluci ji obdivovali nikdy si ji nikdo nedovolil zesměšňovat.
Po maturitě se spolužáci rozprchli. Prokop odešel do Prahy na vysokou školu. O Mariáně už jen věděl, že se provdala. Domů jezdil zřídka, o prázdninách byl na brigádách.
Mariána se vdala za toho, ke komu byla od mala zaslíbená, a odstěhovala se do jiné oblasti, daleko na venkov. Starala se o domácnost, krávu, seno, porodila syna a s ostatními ze třídy se už nevídala.
Takže Mariána teď léčí bylinkami, pomyslel si Prokop, když seděl na gauči. Ještě víc rozkvetla.
Usnul až pozdě v noci. Ráno vstal, nasnídal se a odjel do práce, ale myšlenky na Mariánu se mu vracely.
Fakt, první láska zůstává v srdci, přemítal.
První láska nevybledne, stále srdce rozbuší.
Žil pár dní jakoby v mlze, až to nevydržel a napsal Mariáně.
Ahoj, Mariáno.
Pěkné zdraví přeji, odpověděla, zvyky jí zůstaly. Potřebuješ bylinky, nebo tě něco trápí?
Mariáno, jsem Prokop, tvůj spolužák. Pamatuješ ve škole jsme seděli u jedné lavice. Zahlédl jsem tě na internetu, tak jsem se ozval.
Pamatuji, Prokope. Z kluků jsi byl v učení nejsnaživější.
Tady mám číslo, můžu ti zavolat? zeptal se nesměle.
Samozřejmě, ráda odpovím.
Po práci jí zavolal a chvíli si povídali kdo kde žije, co je nového.
Já žiju a pracuji v Praze, pronesl jednoduše. A co ty, Mariáno? Velká rodina? Manžel hodný? Kde bydlíš?
Bydlím ve svém domě, pamatuješ, odkud jsem chodila do školy? Vrátila jsem se, když mi zemřel manžel. V leseno, medvěd Děda už je také dávno pryč.
Omlouvám se, Mariáno, nevěděl jsem
To nic, Prokope, je to dávno, už jsem se s tím vyrovnala. Ty se ptáš jen tak, nebo tě opravdu zajímají bylinky? Občas radím
Jen tak, bylinné léčení nepotřebuju. Jen jsem tě zahlédl a zavzpomínal. Chybí mi naše rodná vesnice, dlouho jsem tam nebyl máma mi už dávno zemřela.
Chvilku povídali o spolužácích, a pak se rozloučili. Opět zaběhl do rutiny práce, domov ale za týden ho to přemohlo a znovu Mariáně zavolal.
Ahoj, Mariáno.
Pěkné zdraví přeji, Prokope, chybím ti nebo ses nemocný?
Chybíš mi, Mariáno, nezlob se, můžu tě přijet navštívit? ptal se tiše, s nadějí.
Přijeď, odpověděla nečekaně prostě. Kdykoliv můžeš.
Mám za týden dovolenou, potěšeně vydechl.
To je skvělé, přijď, adresu znáš, cítil, že se usmála.
Celý týden připravoval dárky pro Mariánu, nevěděl, co jí udělá radost, jaká je jeho Mariána dnes. Za týden už vyrážel z Prahy do rodné vsi. Šest hodin autem mu nevadilo, na dlouhé cesty si už zvykl.
Vesnice ho překvapila když sjel z hlavní silnice, ztratil na chvíli orientaci. Nové domy, továrna stále stojí, obchodní domy, kavárny. Zastavil u supermarketu a rozhlédl se.
Myslel jsem, že naše vesnice upadá, ale naopak rozkvetla, pronesl nahlas.
My už jsme vlastně městys, pyšně řekl starší pán, co šel kolem. Máme šikovného starostu, to proto se tu dobře žije.
Mariána čekala na Prokopa na dvoře; zavolal jí před příjezdem. Vyšla když zahlédla jeho auto za rohem, srdce jí skákalo. Nikomu nikdy neřekla, že Prokopa milovala už od školních let. Tu tajnost nosila v sobě, a kdyby se neozval, pohřbila by ji navždy sama.
Setkali se radostně. Dlouho seděli v zahradní besídce. Dům už byl zdejší památkou, stárnoucí, ale útulný a klidný.
Mariáno, přijel jsem za tebou s důležitou věcí, podívala se na něj vážně.
Copak to je? zeptala se tiše, s nádechem nervozity.
Celý život tě miluju, opravdu odpovíš mi dnes konečně na mou lásku?
Mariána vyskočila ze židle a pevně ho objala kolem krku.
Prokope, taky tě mám ráda už od dětství!
Prokop zůstal u Mariány celý svůj volný čas, a při loučení slíbil:
Vyřídím si všechno v Praze, domluvím si práci z domova a vrátím se. Už se odsud nehnu tady jsem se narodil a tady je můj domov.
* Život často vede člověka daleko od rodného místa i od těch, které kdysi miloval. Ale někdy je právě návrat ke kořenům a ke skutečným citům to, co potřebujeme k opravdovému štěstí. Proto nezapomeňte, že první láska a upřímné vztahy vůbec mají sílu změnit život k lepšímu, pokud jim dáme druhou šanci.*Nechal za sebou ruch města, staré bolesti i osamělost, a s Mariánou po boku znovu objevil klid. Prokop se naučil zalévat bylinky, poslouchat příběhy lesa a rozumět tichu, které doma kdysi míval. Večery trávil s Mariánou na verandě, pozorovali vlaštovky nad střechou a v srdci cítili, že minulost konečně nalezla svůj klid.
Uprostřed vůně sena a zpěvu cvrčků se oba usmívali, protože věděli, že život neumí vrátit čas ale dává prostor začít znovu, pokud člověk má odvahu jít za hlasem svého srdce.
Prokop pohladil Mariánu po vlasech a zašeptal:
Díky, že jsi počkala, Mariáno. Teď už nezůstanu nikdy sám.
A právě v tu chvíli si uvědomil, že úplně zapomenout nejde a že skutečné štěstí někdy nečeká v zářivých městech, ale tam, kde roste podběl u staré zdi.