Únos století — Chci, aby za mnou chlapi běhali a plakali, že mě nikdy nedoženou! — přečetla nahlas…

Dobré zprávy

Únos století

Chci, aby za mnou běhali chlapi a plakali, že mě nemůžou dohonit! Veronika nahlas přečetla své přání ze složeného papírku a škrkla zapalovačem. Popel sfoukla do skleničky a dopila zbytek sektu za smíchu kamarádek.

Stromeček zablikal světýlky, jako by se zamyslel, a za vteřinu se rozzářil ještě víc. Hudba zesílila, skleničky zacinkaly, obličeje se promíchaly v jediný slavnostní ohňostroj. Z větviček se sypal zlatý prášek nebo se mi to aspoň tak vrylo do paměti…

Mááámí… Mámo, vstávej!

Veronice se podařilo po velké námaze pootevřít jedno oko. Nad ní stála téměř fotbalová jedenáctka malých kluků.

Kdo jste? Známe se, děti?

Děti se pitvořily a představovaly se, nakláněly hlavičky:
Mámo, vzpomeň si, Matěj 9 let, Lukáš 7, Štěpán 5, David 3 roky!

Kompletní sestava bez střídání, všichni s rošťáckým úsměvem a odhodláním. O takových chlapečcích, co za ní běhají, tedy na Silvestra rozhodně nesnila…

A kde máte trenéra… tedy, kde je váš táta? zachraptěla suše. Přineste mámě vodu…

Jen na chviličku znovu zavřela oči a už to začalo: Mámo!

Ruce strčily dva sklenky vody, mandarinku a hrnek s okurkovou šťávou pod nos. No nazdar. Nejstarší už ví, jak po oslavě matku vrátit do života. Rostou kluci.

Mámo, vstávej, vždyť jsi nám slíbila…

Veronika se poctivě snažila vybavit si, kde to vlastně je a co přesně slíbila.

Kino?
Nee!
McDonalds?
Ne!
Hračkářství?
Mááámo! Nepředstírej! Už jsme skoro sbalení a ty stále ležíš!

Tak kam máte namířeno, aspoň mi to povězte? vzdala se.

Miláčku, vstaň, ozval se mužský hlas. Do pokoje vešel vysoký, tmavovlasý muž. Oříškové oči mu jiskřily zlatavým světlem. Pane jo, fešák!

Jsme ready, auto je naložené. Cestou se ještě zastavíme v Albertu a vyrazíme!

Veronika se snažila zoufale vzpomenout, kdo tenhle chlap je a proč jí ty děti říkají mámo. V hlavě prázdno a ticho, ani ťuk.

Mámo, nezapomeň nám plavky! A sobě taky! zavolal někdo z dětského pokoje.

Takže… mají tam i bazén? Co je to za život a proč si nic nepamatuju? blesklo jí hlavou.

Otevřela oči a pomalu si prohlédla pokoj. Nic tu nepoznávala. Ani jednu věc, ani fotku na komodě, ani nábytek, ani husté závěsy s neznámým vzorem.

Cizí pokoj. Jedinou známou útěchou byla vánoční růže v květináči. Červená poinsettie se sametovými lístky. Bílý květináč zdobený drobnými perlami. Ten znala.

Zavřela oči a začala opatrně rozmotávat vzpomínky na včerejšek. S holkama se domluvily na večeři v restauraci na oslavu Nového roku a hrály tajného Ježíška. Jak za studentských let, akorát s drahými kabelkami, složitými účesy a věčným nedostatkem času.

Kamarádky byly slavnostní, smějící se a trochu rozjařené z neobvyklé svobody. Vytrhly se aspoň na chvíli z obvyklého koloběhu: manžel, děti, domácí úkoly, školka, hrnce… Svědčily tou lehkostí jako středoškolačky, co utekly z poslední hodiny.

A jediná Veronika byla v klidu a krásná, jako vždy. Vždyť je svobodná, svou paní. Nemusí nic omlouvat, nikoho volat, nikoho nedočkavě čekat.

Poslední z neprovdaných vtipkovaly holky, mrkaly a dolévaly jí sekt.

Dala kamarádce sadu kosmetiky s černým kaviárem a zlatými vlákny. Smály se, že takovým krémem by nebylo hřích namazat i chleba a podávat ke snídani se šampaňským. Smály se, fotily krabičku ze všech možných úhlů, jakoby to byl umělecký objekt.

Veronika dostala vánoční květ tu stejnou vánoční hvězdu v bílém květináči s perličkami a lahev luxusního prosecca, které kamarádka přivezla z nějakého starého zámku ve Francii. Takových vín, co se otvírají jen ve zvláštních chvílích.

Přečetla papírek s přáním nebo snad přípitkem a… nic víc si nepamatovala. Jak se říká: šla spadla probudila se sádra!

Veronika se podívala do zrcadla. Pořád mladá holka, dokonce i oči namalované stejně jako v silvestrovské noci. Ale kde se tu vzaly ty děti, manžel? Nepamatuje, že by rodila, chovala, dokonce ani žádnou svatbu s tím krasavcem! A přitom ví, jak se děti jmenují, ale jméno muže netuší. Něco tu nehraje…

Vyšla z pokoje. Na chodbě stály kufry na kolečkách. Dva velké, jeden černý, druhý béžový s logem známé značky. Vedle tři sportovní dětské batůžky.

Takže nejedou na piknik do lesa. Kam tedy? Někam na výlet?

V tom vešel manžel. Bleskově a samozřejmě vzal kufry, jako by to dělal stokrát, a jemně a starostlivě ji pošťouchl ke dveřím.

Nestihneme to, řekl klidně.

Veronika automaticky sjela pohledem na prsten a zarazila se. Snubní prsten nikde! Ani na její ruce, ani na jeho. Další divnost. Nebo…?

Děti naskákaly do velkého pohodlného minivanu. Batůžky na svá místa, pásy zacvakly jak podle not. Muž si sedl za volant, Veronika si s hlubokým nádechem sedla dopředu.

Hned jí podal kelímek s kávou. Teplá, s mlékem přesně takovou přitom vůbec nemusí! To bodlo nejvíc.

Jedem, mrkl na děti. Auto se rozjelo. Čím dál byli od domu, tím neklidněji jí bylo.

Děti vzadu tiše žvanily, smály se, špitaly o něčem. Řidič soustředěně vedl auto a občas na ni mrkl drze, zkoumavě, jako by mezi nimi byla tajná dohoda. Jako by věděl něco, co ona měla ještě zjistit.

Veronika koukala na cestu a připadala si jako ježek v mlze. Vše je zdánlivě jasné: rodina, auto, výlet. Přitom vůbec nic nevěděla.

Vyjeli za Prahu na dálnici, město mizelo za oknem. Veronika už ničemu nevěřila v koutku duše si byla jistá, že to není její rodina, že ti lidé jsou cizí!

On ji unesl!

Ne, oni ji unesli!

Ale jakto, že zná jména dětí? Úplně se zamotala, ale jasně si oddychla: vedle sedí cizinec a ona musí jednat!

Narovnala se, sevřela kelímek s kávou a dělala, že sleduje krajinu. Uvnitř už zapínala režim přežití žádná zmatená ženská, ale někdo, kdo chce přežít!

Za půl hodiny přišla vzpoura.

Tati, musíme na záchod!

Chci pít!

Máme něco na svačinu?

Auto sjelo na čerpací stanici. Všichni zmizeli uvnitř.

Teď je šance! Srdce bušilo jak splašené. Veronika se vykradla z kavárny, po špičkách k autu, a už skoro seděla za volantem…

Klíky v zapalování chyběly.

Už tě máme! ozval se klidně z okénka. Veronika se lekla.

Tak jedem dál, pokračoval muž jemně. Miláčku, odpočívej, já řídím. A jeli dál.

Za hodinu se před nimi objevil letiště sklo, beton, ruch lidí a aut. Auto zaparkovali a šli dovnitř.

Veronika se v duchu zařekla nedá se unést, bojuje! Udělala pár kroků za “rodinou” a najednou vystartovala.

Pomoc! Mě unášejí! vykřikla a vrhla se k sekuriťákovi.

Ochranka zareagovala okamžitě. Srazili ji, otočili na břicho a spoutali rukama dozadu. Okolo běželi lidé se zbraněmi, vysílačkami, seřezanými tvářemi.

Počkejte, já to vysvětlím! křičel muž.

Je to novoroční vtípek! Legrace! Nejsme ozbrojení, nic se neděje!

Veronika slyšela jeho hlas jako pod vodou. Najednou viděla je své kamarádky za reklamním panelem. Smály se, byly zmatené, rozzářené a trochu vystrašené, ale šťastné.

Mámo! volaly děti a běžely k jedné z žen, která stála v kroužku kamarádek. Další už spěchaly k ochraně, vysvětlovaly a omlouvaly se, prosily za osvobození únoskyně.

Veroniku postavili na nohy, dali jí dolů pouta. Svět přestal rotovat. Stála uprostřed letiště s rozcuchanými vlasy a bušícím srdcem a došlo jí: neukradli ji.

Ona… byla vypečená!

Když adrenalin opadl a v uších konečně ustalo hučení, začala slyšet slova a teprve pak i chápat.

Byl to vtip.

Náročný. Drahý. Společný. S kriminální zápletkou.

Kamarádky mluvily všechny najednou, smály se, omlouvaly, vysvětlovaly. Chtěly Veroniku seznámit s hodným klukem, který pro ni už roky dejchá. Jenže se nikdy neodhodlal, protože znal její náturu. Vždyť Veronika měla vždycky jasno:

Díky, nechci. Sama zvládnu všechno. Jsem spokojená.

A holky to chápaly. Proto žádné vysvětlování, žádné dohazování hned přímo do akce!

Tak vymyslely tenhle plán ne seznamovat, ale rovnou ji hodit do rodinného provozu. Tedy: rodinná rána, káva, děti v klidu, klidný muž, co udělá, co je třeba, usmívá se a hlavně… má krásné oči.

Nechtěly jsme, abys přemýšlela, přiznaly upřímně. Chtěly jsme, abys prostě cítila to teplo.

Veronika už ani nedokázala být naštvaná. Ženská logika nemá ráda násilí, ale oceňuje výsledek.

Ano, metoda byla… na hraně. Ano, infarkt málem přišel. Ale test to byl poctivý! Někdy stačí jedno ráno, tři děti a kelímek kafe od únosce, abychom věděli, jestli někoho potřebujeme.

A pak ho uviděla. Hrdina románu stál s lišáckým úsměvem, až jí připomněl kocoura ze Shreka. V oříškových očích mu tancovala zlatá světélka. Děti kolem něj visely ukázalo se, že to jsou jeho nadšení synovci, co milují vtípky milovaného strejdy.

Pozor, letadlo vám uletí! rozesmály se kamarádky. Na registraci, šup!

No, další únos? prolétlo Veronice hlavou. Kam mě vlastně vezou, k moři? Do Středomoří? Plavat mezi rybkami a jíst mango?

Natáhl k ní ruku.

Seznamme se znova, já jsem Vladimír. Nemůžu tě unést? usmál se jemně.

Veronika se podívala na kamarádky všechny mlčky čekaly. Pak na kufry. A nakonec zpět do jeho oříškových očí.

V hlavě jí problesklo: co mi vlastně brání?

Jedem! vydechla Veronika s úsměvem a věděla, že tenhle únos je tím nejpříjemnějším dobrodružstvím.

A tiše ještě dodala: Ale děti ať tentokrát zůstávají doma.

Kamarádky propukly v smích, on se usmál ještě víc a letiště, ruch a proud lidí se náhle změnily v začátek něčeho úplně nového vtipného, hřejivého a překvapivě útulného.

Někdy si nás život nevezme.

Někdy nás jen nečekaně přenese tam, kde jsme už dávno měli být.

Rate article
Add a comment