Dneska byl zase den, kdy si člověk říká, k čemu to všechno je. Ale i přesto jsem večer otevřela svůj deník, abych si některé myšlenky uspořádala. Vždyť právě v těchto chvílích je potřeba si uvědomit, že jsem toho zvládla víc, než jsem věřila. Pořád se mi hlavou honí včerejší hádka se sestrou. To by člověk nevěřil, kolik energie může způsobit obyčejný kocour.
Ten kocour je ďábel, Marto! Musíš se ho zbavit! říkala s odporem Ivana, když sledovala našeho jedno-ušatého zrzka, jak se mi motá kolem nohou.
Co to povídáš, Ivo?! Vždyť je to živá bytost! vykřikla jsem vyděšeně. Za ty roky bych ho přece nikdy nevyhodila na ulici!
Bytost, jo? To je slabé slovo! Nevšimla sis, Marto, že už si dovoluje až moc?
A v tu chvíli Bastík, jako by tušil, že je řeč o něm, zasyčel, napjal záda a pomalu vykročil k Ivaně, jako by se chystal chránit svůj domov.
Vidíš to? vítězně mávla Ivana prstem směrem ke kocourovi a radši ustoupila dozadu. Co jsem ti říkala?!
Já jen rezignovaně povzdechla: Bastíku, zlatíčko, nemusíš se bát. Všechno je v pořádku.
Kocour se uklidnil, přišel zpátky, otřel se mi o bolavou nohu a s důstojností se usadil. Dával jasně najevo jsem tu, na stráži.
Je to darebák! odfrkla Ivana a obešla Bastíka v dostatečné vzdálenosti. A ty ho pořád lituješ!
Někdo ho přece litovat musí, ne? zašeptala jsem.
Pamatuji si, jak se Bastík v mém životě objevil tři roky zpátky. To pro mě byla temná doba manžel právě odešel, syn Marek, jediná naděje, nebyl už mezi námi. Zůstala jsem sama, jen sestra a pár známých. Kamarádku jsem nikdy neměla.
Byla tu ale Ivana. Moje sestra.
Ona vždycky měla navrch. Rodiče mezi námi vytvářeli rozdíl:
Ivanka je starší, spolehlivá, rozumná a poctivá! Můžeme jí svěřit cokoli, vše bude hotovo na čas! A Marťa? Ta je naše zlatíčko, duchovní pohlazení, dítě zázrak. Ale je hrozně roztěkaná, to je teda kříž…
Rostly jsme tedy tak, že Ivana byla hvězda chytrá, pěkná, úspěšná. Já ten roztěkaný andílek.
Nechápu, proč tě rodiče pořád chválí! rozčilovala se Ivana, když jsem domů přinesla ze školy pochvalu. Učit se je přece normální! Není to žádná zásluha!
Ale Ivanko, já nejsem tak chytrá jako ty… Ty máš samé jedničky, já ne.
Právě! A chválí tebe, ne mě! vyčítala mi. Já si raději nechala radost pro sebe a neprovokovala ji.
Po střední šla Ivana na Karlovu univerzitu a domů jezdila málo.
Jak se máš, Ivanko? ptala jsem se, když jsme se potkaly.
Ujde to! Kéž by měl den aspoň 30 hodin!
Tolik práce?
Ale kdepak, chybí mi čas na osobní život! Jak mám najít slušného chlapa, když pořád něco dělám? Bez kariéry to ale nejde!
Nad tím jsem nikdy neuvažovala…
Ale ty přece ani nemyslíš, maličká! smála se, aniž by řešila, že mě to mrzí. Jsou to dospělácké věci, ne pro tebe!
Já se stáhla, potichu držela palce, radovala se, když se jí něco podařilo. Ona měla svítit. Já zůstala stát ve stínu.
Na konci univerzity byla pořád sama. Chlapi se jí spíš báli kvůli jejímu ostrému jazyku. Ani máminy rady buď trochu milejší nepomáhaly.
Když jsem já, ta nešikovná a s nepotřebným vzděláním, přivedla domů ženicha, bylo to jako blesk z čistého nebe.
Seznamte se, to je můj Jirka
Jirka si naši získal hned na první pohled: pohledný, chytrý, novinář, kariéra v televizi, vzrůstající jméno. Ale hlavně miloval mě úplně obyčejnou Martu, kterou vídala jen ona a pár blízkých.
Vždy mě bavilo šít, měla jsem pro to cit, chtěla jsem, aby lidé chodili hezky oblečeni.
Marto, krejčová? nelíbilo se Ivaně.
Nevím, co bych dělala jiného. Když vidím, jak ti sluší ta sukně, kterou jsem ti ušila, mám radost.
Někomu jde o velký svět, tobě o sukně… povzdechla si jen.
Přitom její šaty nosila moc ráda. Nikdy neříkala, že jsem to šila já, když se ji někdo ptal.
Tajemství!
Po Jirkově příchodu do našeho života začala Ivana poprvé zjišťovat, co je závist. Najednou jsem já byla nevěsta, neúspěšná a obyčejná, a Ivana pořád sama.
Na mojí svatbě seděla jako socha. A já poprvé v životě v šatech, které mi každý záviděl. Byla jsem šťastná. A ona? Utekla domů, kde po nocích brečela do polštáře.
Za půl roku si taky někoho našla. Prvního, kdo jí do cesty přišel, staršího, plešatého podnikatele. Uzavřeli dohodu: ona mu dá děti a postará se o domácnost i svoji kariéru, on jí zajistí klid, peníze a rovnoprávnost. Přislib, že nevěra nebude, on čeká jen věrnost a teplý domov. A Ivana souhlasila.
Nebyla v jejich manželství něha jako u nás, ale Ivana měla, co chtěla: klid a jistotu. Děti daly smysl. Objednala chůvu a vychovávala je podle sešitu čas na minutu přesně, školy, volno, angličtina. O výchově rozhodovala ona, vše měla naplánované. Oblečení dětem i sobě nechávala šít u mě, to tajila. Šlo o moje šaty, ale nikde to sama nevykřikovala. Chlubila se jen před sebou.
Já nikam nespěchala. V divokých devadesátkách jsem šila doma a klientela se šířila šeptandou.
Nejlepší krejčová v Praze! Ale neberte to vážně, nových už nebere!
Šila jsem pro ženy z Vinohrad i pro manželky politiků, dokonce i pro Balet Národního divadla. Nikdy jsem nesestavila stejný model dvakrát.
Když se situace zklidnila, otevřela jsem si s Ivany pomocí malé ateliér na Malé Straně. Ona mi vše vybavila, půjčila mi tehdy sto tisíc korun a řekla: Hlavně nemysli na peníze. Srovnáme účty později.
Ivanu pálil pocit, že jsem byla šťastnější. Obzvlášť, když se narodil Marek. Můj vytoužený syn. Bohužel, narodilo se nám sluníčko tak mu Ivana začala říkat. Dělal nám radost, ale byl nemocný, srdíčko i ledviny nefungovaly, jak měly.
Celá rodina prožila těžké roky. Ivana byla často u nás, hrála si s Markem, organizovala lékaře, domlouvala chůvy, dokonce mi pomohla najít zaměstnance do ateliéru. To všechno, abych měla čas na syna.
Pracuj, Marto! Potřebuješ to! Jirka je stále na cestách, nechci, abys doma zbytečně truchlila. Udělej si v ateliéru dětský koutek, já seženu chůvu. Postarej se o Marečka i o sebe!
Obě jsme věděly, že syn nikdy nebude zdravý, ale chtěly jsme mu dopřát lásku, rodinu, pohodu.
Co víc může dítě potřebovat? říkala Ivana. Teplo domova, jistotu, lásku.
Ivana, i přes svou tvrdost, dokázala dát do svého manželství všechno, co mohla. Starala se o mě, o syna, když Jirka onemocněl později na srdce. Pomáhala mi, když po Jirkovi odešel i Marek. To byl zlom.
Ten den jsme šly z nemocnice pěšky skoro přes půl Prahy. Držely jsme se za ruce, mlčely, přemýšlely. Žluté tričko a červené tenisky… řekla jsem. A ona jen přikývla. Nemusely jsme nic vysvětlovat. On to měl rád.
Po Markově smrti jsem začala přežívat, nebyla jsem schopná vůbec šít, neudělala jsem pořádný návrh, jen jsem seděla a dívala se z okna. Ivana to na mě poznala:
Marto, takhle to nejde!
Nic už vlastně nemusím odpovídala jsem smutně.
Pak se ale objevil Bastík. Zubožený, jak se objevil, nikdo nevěděl. Našly jsme ho na schodech ateliéru, děvčata z mé dílny ho chtěla vyhnat.
Shoo, ty tuláku!
Kocour se ale natáhl na vršek schodů, svěsil packy a dělal mrtvého.
Přišla jsem a zasmála se:
To je ale herec! Děvčata, podívejte, on to jen hraje!
Popadla jsem ho, odvezla na veterinu, kde mi vet řekl, že má natržené ucho, je podvyživený a potřebuje pořádný odpočinek.
Kocour trpělivě snášel vyšetření, trochu mě zavrčel, jen když píchli injekci. Vděčně pak zbaštil paštiku a s noblesou pochodoval ke dveřím: Tak pojď, jdeme spolu domů.
Dobrá, Bastíku, nikdy jsem kocoura neměla. Uvidíme, jak se domluvíme
Bastík se usadil a dělal Sfinxe, nehnul brvou. Musela jsem se znovu usmát: No jo, domluvíme se. Uvidíme, jestli tě přijme Ivana.
Samozřejmě ho nepřijala. Ne oficiálně. Ale bylo vidět, jak ji hřeje, když vidí, jak ze mě sálá život. Jak se znovu začínám smát. Ještě dlouho mě škádlila:
Marto, on na tebe kouká nějak zvláštně.
A proč ne? Už mě dlouho nikdo takhle neviděl!
On tě tahá za nos!
I kdyby, hlavně, že mě zahřeje, když večer nemůžu usnout a kouká se se mnou na filmy. Kdo jiný by to se mnou vydržel?
Sama sis ho pojmenovala Bastík! Žádný Míca, žádný Mourek Bastík, to je fakt umělecké!
Odpovídá mu to!
Ale Ivana kocoura definitivně přijala až tehdy, když mě Bastík zachránil.
Byla sobota. Ivana šla kolem ateliéru a rozhodla se zastavit tušila, že mohu sedět uvnitř, ponořená do práce. Světlo svítilo, otevřela dveře.
Marto! Já jsem tu!
Kocour ji napadl, zakousl se jí do lýtka, až jí roztrhl silonky.
Bastíku, zbláznil ses?!
Viděla jsem v jeho očích poplašný výraz. Lítal mezi Ivanou a dveřmi do dětského koutku, který jsem nechala ve starém stavu. Ivana vtrhla dovnitř a našla mě bezvládně na zemi, v ruce fotku Marka.
Záchranka, JIP, téměř den v bezvědomí. Ivana chodila po chodbách Motola a modlila se, aby mě nenechali samotnou. Kocour odmítal jíst, běhal po pokoji a kňoural, dokud jsem neotevřela oči. Teprve tehdy se uklidnil.
Když mě po třech týdnech pustili, chtěla jsem nejdřív vidět jeho. Vyšplhala jsem do ateliéru, a Bastík se mi hned vrhl k nohám. Objal mě packama, předl, a já měla poprvé dojem, že jsem zase někomu potřebná.
Ivano, on mě volal. Slyšela jsem ho, tam, předtím než jsem se probudila
To je divné, Marto
Neumím to vysvětlit. Slyšela jsem nejdřív Jirku, pak Marka, ale pak už jen Bastíka A najednou jsi přišla ty.
Bastík mě pohladil packou pod bradou, podíval se na Ivanu a spokojeně se stočil na mých rukách.
Právě mě přijal do smečky! usmála se Ivana. Netuším, proč, ale schválil mě…
A kocour předl ještě hlasitěji, hnal stranou všechen smutek a přinášel domů kousek tepla, který tak zoufale potřebujeme. Je až neuvěřitelné, kolik síly má blízkost a klid v duši. Tak málo A přitom tolik.