Poté, co získala souhlas své matky s koupí bytu na venkově, začali Monika a Adam pracovat na transakci. Když byly všechny papíry hotové, Barbara se do nového bytu nastěhovala. Předchozí majitel prohlásil, že tu nechá veškerý nábytek, a byl slovutný – malý byt zůstal ve stavu, v jakém ho Barbara viděla poprvé.
Předtím často uvažovala o odstěhování, nechtěla žít s dcerou a zetěm, i když se chovali neutrálně a snažili se nehádat o maličkosti, atmosféra byla neustále napjatá. Člověk měl pocit, že to brzy všichni nevydrží a vybuchnou. Barbara snila o tom, že bude žít odděleně a od této noční můry si odpočine.
Tak tomu bylo prvních několik týdnů. Barbara si zvykla na místní autobusový jízdní řád a dokonce dojížděla do práce bez přestupování. Když se vrátila domů, uvařila si rychlou večeři a odpočívala, užívala si klidu a pohody. Dokonce i telefon byl tichý, Barbara dceři nevolala a ani dcera se neptala, jak se matce daří. O víkendu se vydala na procházku po břehu řeky. Tento izolovaný život se jí začínal líbit.
Všechno dobré však jednou končí. Přesně o tři týdny později ticho v bytě přerušil hlasitý zvonek. Když Barbara otevřela, uviděla na prahu svou dceru. V náručí držela malou Alu.
– Ahoj, mami! – pozdravila Monika.
– Ahoj – odpověděla Barbara a uvědomila si, proč její dcera přišla.
– Mami, zůstaň s holčičkami, zítra se pro ně vrátím – požádala Monika.
– Chtěla jsem udělat generální úklid.
– Ty ulož děti do postele a začni uklízet. Máš osmnáct metrů, všechno uklidíš za půl hodiny.
Monika nechápala, proč jí matka oponuje. Domnívala se, že Barbařin život by se měl točit kolem ní, vnuček a jejich starostí.
V tu chvíli se Nika vrhla do objetí s babičkou a ženino srdce opět roztálo. Ty oči, nos, sladký úsměv, dolíčky ve tvářích, Barbara si uvědomila, jak moc jí vnučky chybí.
– “Dobře,” řekla Barbara.
Monika podala matce tašku s věcmi, otočila se a bez rozloučení odešla.
Přišla si pro děvčata až v neděli večer, protože dobře věděla, že Barbara musí v pondělí do práce.
Od té doby Monika přivážela děti k babičce téměř každý víkend a nechávala je tam až do nedělního večera. Jediné, co bylo na celé situaci dobré, bylo to, že Barbara svého zetě neviděla.