Seberal mi dvě karbanátky a řekl, že bych měla zhubnout. Za šest let manželství jsem mu porodila tři děti a teď mám strach, že skončím sama.
Je mi šestatřicet. Za těch šest let jsme s Vaškem založili rodinu – pětiletý Honzík, tříletá Anička a nejmladší Toníček, kterému je teprve půl roku. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ale nevěděla jsem, jak náročné to bude – fyzicky, psychicky, prostě po všech stránkách. Každý den je nekonečný kolotoč, ze kterého už nemám sílu.
S Vaškem jsem se seznámila, když mi bylo skoro třicet. Kamarádky už měly dávno děti a byly vdané, zatímco já střídala jen práci a svůj prázdný byt. A pak se objevil on – vysoký, sportovní, charismatický muž. Tehdy už vedl oddělení v právnické firmě. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mu mohla líbit holka jako já.
Že to myslí vážně, jsem pochopila, když mě seznámil se svou matkou. Alena byla laskavá a vzdělaná žena, která mě okamžitě přijala. Měla z nás radost a prakticky sama poháněla Vaška k svatbě. Vzali jsme se rychle, skoro zběsile. A pak začala éra mateřských.
Nejdřív se narodil Honzík a já skončila v práci. Pak Anička, nakonec Toník. Do oboru jsem se už nevrátila. Všechny děti jsou na mně – starší nechodí do školky, Honzík má kroužky, Aničku učím doma, a navíc pořád nosím nejmladšího v náručí. Miluji je, jsou úžasní, ale já už v sobě nemám ani kapku sil.
Kdysi jsem vážila 49 kilo. Chodila jsem do fitka, běhala, starala se o sebe. Teď mám osmdesát. Můj den je kaše, plenky, úkoly, polévka, uklízení, večerní scény a znovu dokola. Na sport není čas ani energie. A když se přece jen pokusím zacvičit, děti hned přiběhnou, lezou po mně a chtějí pozornost.
Vašek mi to nejdřív toleroval s humorem. Říkal mi „buchtičko“ nebo „moje roztomilá medvídkyně“. Jeně postupně vtipy ustaly. A pak došla i jeho trpělivost.
V pátek jsme večeřeli. Připravila jsem si tři karbanátky. Podíval se na mě, beze slova dva vzal a vrátil na pánev.
„Měla bys zhubnout. Když si najdu jinou, bude to jen tvoje vina,“ prohlásil klidně, aniž by se mi podíval do očí.
Ztuhla jsem, jako by mi někdo vrazil ránu do žaludku. Chápu, že jsem se změnila. Že jsem unavená. Že už nejsem ta, do které se zamiloval. Ale je to moje chyba, že jsem všechnu sebe dala rodině? Že nespím, protože jednomu rostou zuby, druhá nechce jíst kadeřávek a třetí zase ztratil sešit? Copak si nezasloužím trochu pochopení?
Ráda bych šla na masáž, nechala si udělat nehty, nabarvila vlasy. Ale nemáme na to. Všechno jde na děti, kroužky, jídlo, splátky a pomoc tchýni. Vašek sice vydělává dobře, ale výdajů je hodně. A samozřejmě, on musí vypadat dobře – je přece šéf. Já si můžu chodit v tom samém starém županu. Jenže pak se v zrcadle už ani nepoznávám. Šaty nepadnou. Džíny nezipuju. Všechno je divné a cizí.
Občas mi připadá, že už nejsem žena. Jen stín. Kojící, uklízející, peroucí, ale necítící, nesmějící se snům. Jen moje tchýně je ta, která nás ještě drží pohromadě. Volá, přijíždí, pomáhá s dětmi. A já doufám, že ho nenechá odejít. Že nenechá zničit všechno, pro co jsem posledních šest let žila.
Občas se bojím – co když jednoho dne sbalí kufry a zmizí? Nechá mě samotnou se třemi dětmi a se stínem, který ze mě zbyl? Nechci moc. Jen aby si vzpomněl, proč mě miloval. A uviděl, že jsem pořád ta samá žena. Jen strašně, strašně unavená.