Ukřivděné vnučky

Dobré zprávy

Uražené vnučky

Když se Lucie vrátila domů s dcerami, okamžitě se rozplakaly. Holčičky se právě vracely od babičky a byly naprosto zničené.

„Mami, babička nás nemá ráda…“ vzlykaly společně. „Tomášovi a Aničce dovolí všechno, ale nám nic! Oni dostanou dárky a sladkosti, a my jen ‚nesahej na to‘, ‚neotravuj‘, ‚běžte do jiného pokoje‘.“

Lucie sevřela rty. Srdce jí bolestivě sevřelo. Tento pocit znala už tolikrát, ale slyšet to od svých dětí bylo obzvlášť těžké.

Tchýně, Alena Václavovna, nikdy neprojevovala zvláštní náklonnost k Luciným dcerám. Zato děti její vlastní dcery – synovce Tomáše a Aničku – zbožňovala. Pro ně všechno, pro ostatní drobty. Nebo ještě míň.

Kdysi se Lucie snažila to ignorovat. Uklidňovala se tím, že babičce je těžko, že má složitou povahu. Ale s každým rokem bylo jasnější: pro Alenu Václavovnu existovali „její“ vnoučata a „ti ostatní“. A i ta stejná krev – pokud nepocházela od „té pravé“ ženy – nepočítala se.

Holčičky vyprávěly, jak je babička pokárala za hlasitý smích, ale o pět minut později nechala Tomáše jezdit autíčky po podlaze, i když dělal mnohem větší rámus. Nebo jak na stůl postavila dort a nabídla ho „hostům“, zatímco vlastním vnučkám dala jen čaj.

Nejhorší bylo, když babička poslala Lucčiny dcery domů samotné. Studenou cestou přes pole. Bylo jim sedm let. Bály se psů, třásly se zimou. A Alena Václavovna ani nenapadlo zavolat rodičům.

Když se to Lucie dozvěděla, nedokázala zadržet slzy. Zavolala tchýni, ale ta jen odfrkla:

„Musí být samostatné. Já jsem v jejich věku už chodila na trh.“

Po tomto rozhovoru se Lucin manžel, Jakub, poprvé vážně pohádal s matkou. Nekřičel. Prostě řekl:

„Mami, pokud nedokážeš být babičkou pro všechny vnoučata, pak radši nebýt vůbec.“

Uběhlo několik let. Holčičky vyrostly, staly se chytrými a laskavými. A už dávno nechtěly k babičce. A Alena Václavovna… zestárla. Čím dál častěji ji navštěvovali lékaři, léky nahradily sladkosti a televize společnost.

Zkusila si zavolat vnoučata. Zavolala Tomášovi – byl zaneprázdněný, Anička se vymluvila na školu. Pak si vzpomněla na ty „druhé“.

„Ať přijdou, uklidí, donesou nákup. Jsem přece jejich babička…“

Lucie poslouchala, chvíli mlčela a pak odpověděla:

„Vy jste jejich babička? A kdo jsou oni vám? Pamatujete si, jak jste jim řekla: ‚Já vás nevolala‘? Takže nepřijdou. Protože si to pamatují až moc dobře.“

Telefon utichl. A v babiččině domě bylo znovu ticho. Jenže tentokrát – opravdové. A beznadějné.

Lidské srdce někdy zapomíná, že láska, která se nevrátí, může jednoho dne chybět.

Rate article
Add a comment