Víš, tady mám takový příběh… Sebral mi z talíře dva řízky a prohlásil, že potřebuju zhubnout. Jako bych ve svých šestatřiceti byla vinna za to, že jsem porodila tři děti.
Jmenuju se Jana a je mi šestatřicet. Šest let jsem vdaná a starám se o naše tři děti. Nejstaršímu, Honzíkovi, je pět. Prostřední, Andulce, tři. A tomu nejmenšímu, Jakubovi, teprve půl roku. Nechodím do práce, jsem doma s dětmi. Pracovala jsem jen jednou – po vysoké, než přišel první mateřák. Od té doby jsem jen máma. A věř mi, není to tak snadné, jak se zdá.
Petra jsem potkala skoro ve třiceti. Kámošky už dávno zakládaly rodiny, a já pořád běhala mezi kanceláří a podnájmem. Byl vysoký, charismatický, sebevědomý. Sportovní minulost, vedoucí oddělení. Ani mě nenapadlo, že by se o mě někdo takový mohl zajímat. Ale pak mě vzal seznámit se svojí mámou – a v tu chvíli mi došlo, že to myslí vážně.
Jeho máma, Marie, byla překvapivě milá a laskavá. Hned mi řekla: „Pečuj o tuhle holku.“ Za pár měsíců jsme byli oddaní.
Když se narodil Honzík, dala jsem výpověď a vrhla se na plno do mateřství. Pak přišla Andulka a teď nedávno Jakub. Děti nemám z očí ani na vteřinu. Honzík chodí na tancování a kreslení, Andulku učím doma sama. Do školky nechodí, protože jsem s ní doma. A myslím si, že jsem dobrá máma. Dětem je u mě teplo, útulno, mají si s čím hrát.
Ale pak se něco zlomilo. Po třetím porodu jsem přibrala. Teď vážím kolem osmdesáti kilo, i když dřív jsem byla vyzáblá – padesát, možná dvaapadesát maximum. Chodila jsem pravidelně do fitka, dělala si manikúru, starala se o sebe.
Teď na to nemám čas ani energii. Když zkusím zacvičit, Jakub začne brečet, Andulka chce pití, Honzík volá, ať se podívám na jeho obrázek. Někdy prostě nemůžu vstát z gauče – kvůli bezesné noci, kojení, únavě. Nestěžuju si, ale je to tak.
Petr ze začátku žertoval. Říkal mi „buchtička“ nebo „medvídek“. Že jsem najednou měkčí – doslova i obrazně. Smála jsem se s ním. Pak ale vtipy skončily.
Minulý pátek jsme obědvali. Dala jsem si na talíř tři řízky – celý den jsem nic nejedla, pořád na nohou. A najednou Petr skoro vytrhne vidličku z ruky, sebere dva řízky a s ledovým výrazem řekne: „Musíš zhubnout.“ A pak dodá: „Když si najdu jinou, bude to tvoje chyba. Ne moje.“
Seděla jsem jako opařená. Bylo mi z toho špatně. Jasně, vím, že jsem přibrala. V zrcadle se nepoznávám. Ale nezasloužím si aspoň trochu respektu? Porodila jsem mu tři děti. Vzdala jsem se kariéry. Vzdala jsem se sebe sama.
Ráda bych šla na pedikúru, manikúru, na masáž. Ráda bych si koupila hezké šaty. Ale nemáme na to čas ani peníze. Všechno jde na děti, kroužky, splátky. Petr je vedoucí, musí vypadat dokonale. Ještě pomáháme jeho mámě. A já? Večer, když děti usnou, si dělám masky z ovesných vloček a medu.
Už přes rok jsem si nekoupila nic nového. A když náhodou zajdu do obchodu, odcházím v slzách. Protože všechno je malé, úzké. Protože už nejsem ta, co bývala.
Ztratila jsem víru, že budu zase štíhlá jako dřív. Jediná naděje zůstává na Marii – že Petrovi nedovolí rozbít naši rodinu. Protože už se necítím jako manželka. Jen jako máma a uklízečka. Ale nestačí to aspoň k tomu, aby si mě vážili?