Vzal mi ze stolu dvě řízky a prohlásil, že bych měla zhubnout. Za šest let manželství jsem porodila tři děti a teď se bojím, že zůstanu sama.
Je mi šestatřicet let. Za těch šest let jsem se stala matkou tří nádherných dětí: pětiletému Adamovi, tříleté Tereze a nejmladšímu Honzíkovi, kterému je teprve půl roku. Vždycky jsem snila o velké rodině, ale nikdy jsem si nepředstavovala, jaká to bude dřina – fyzicky, psychicky, prostě ve všech směrech. Život se změnil v nekonečný kolotoč, kde jsem pořád na pokraji sil.
S Jakubem jsem se seznámila, když mi bylo skoro třicet. Všechny kamarádky už dávno měly své rodiny, vychovávaly děti, zatímco já pořád jen mezi prací a domovem, pořád sama. A najednou se objevil on – vysoký, sportovní, s neodolatelným šarmem. Tehdy už měl solidní pozici – vedl oddělení v právnické firmě. Nikdy by mě nenapadlo, že si muž jako on všimne někoho jako já.
O jeho vážných úmyslech jsem se přesvědčila, když mě sám představil své matce. Alena Petrovna, jemná a kultivovaná žena, mě okamžitě získala. Byla ze mě nadšená a prakticky sama přiměla syna, aby si mě vzal. Vzali jsme se rychle, skoro zběsile. A pak přišla série mateřských.
Nejprve se narodil Adam a já skončila v práci. Pak Tereza a nakonec Honzík. Do profese jsem se už nevrátila. Všechny děti jsou na mně: starší nechodí do školky, Adama vozím na kroužky, Terezu učím doma a pořád s miminkem v náručí. Miluju své děti, jsou úžasné, ale já už nemám žádné síly… ani sama sebe.
Kdysi jsem vážila čtyřicet devět kilo. Chodila jsem do posilovny, běhala ráno, starala se o sebe. Teď mám osmdesát. Každý den je stejný: kaše, plenky, úkoly, polévka, úklid, večerní scény, a tak pořád dokola. Na sport už nemám čas ani energii. A když se o to pokusím, děti hned přiběhnou, tahají mě, dotazují se, lezou na mě.
Jako první zmizely žerty. Pak i trpělivost.
V pátek jsme večeřeli. Nabrala jsem si tři řízky. Jakub se na ně podíval, mlčky dva vzal a vrátil je zpět na pánev.
„Měla bys zhubnout. Pokud mě zaujme jiná, bude to jen tvoje vina,“ pronesl klidně, aniž by se mi podíval do očí.
Ztuhla jsem. Jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Chápu, že jsem se změnila. Že jsem unavená. Že už nejsem ta, do které se zamiloval. Ale copak je moje vina, že jsem všechno dala rodině? Že nespím, protože jednomu rostou zuby, druhý nejí brokolici a třetí zase ztratil sešit? Copak si nezasloužím aspoň trochu pochopení?
Ráda bych šla na masáž, nechala si udělat manikúru, obarvila vlasy. Ale na to nejsou peníze. Všechno jde na děti, kroužky, jídlo, splátky, pomoc tchýni. Jakub dobře vydělává, ale výdajů máme habaděj. A samozřejmě, on musí vypadat dobře – je přece šéf. Já můžu chodit v ošoupaném županu. Jenže v zrcadle už se skoro nepoznávám. Šaty mi nesedí. Džíny nejdou zapnout. Všechno je na mě divné a cizí.
Někdy mám pocit, že už nejsem žena. Jen stín. Kojící, uklízející, peroucí, ale necítící, nesmějící se snít. Jediná, kdo nás drží pohromadě, je moje tchýně. Volá, přijíždí, pomáhá s dětmi. A já doufám, že mu nedovolí odejít. Že nenechá zničit všechno, pro co jsem žila posledních šest let.
Někdy se bojím: Co když jednoho dne sbalí kufry a odejde? Nechá mě samotnou se třemi dětmi a stínem sebe sama? Nechci nic moc. Jen aby si vzpomněl, proč mě kdysi miloval. A uviděl, že jsem pořád ta samá žena. Jen strašně, strašně unavená.