Vzal mi dvě řízky a řekl, že bych měla zhubnout. Za šest let manželství jsme spolu měli tři děti a teď se bojím, že skončím sama.
Je mi šestatřicet. Za těch šest let jsem porodila tři krásné děti – Tomáškovi je pět, Barunce tři a nejmladšímu Jeníčkovi teprve půl roku. Vždycky jsem si přála velkou rodinu, ale nikdy by mě nenapadlo, jak moc to bude náročné – fyzicky, psychicky, proste v každém směru. Život se změnil v nekonečný kolotoč, kde pořád jen funím, abych stihla všechno.
S Jakubem jsme se potkali, když mi bylo skoro třicet. Všechny kamarádky už dávno byly vdané, měly děti, a já pořád jen v práci nebo doma, pořád sama. A najednou přišel on – vysoký, sportovní, s charismatem. Už tenkrát měl dobrou pozici – vedl oddělení v právnické firmě. Nikdy bych neřekla, že si někdo jako on všimne zrovna mě.
Že to myslí vážně, jsem pochopila, když mě sám představil své mamince. Alena Pavlovna – jemná, inteligentní žena, která mě hned přijala s otevřenou náručí. Byla ze mě nadšená a skoro sama přiměla syna, aby si mě vzal. Vzali jsme se rychle, skoro jako v románu. A pak přišla řada mateřských.
Nejprve se narodil Tomášek a já odešla z práce. Pak Barunka a nakonec Jeníček. Do práce jsem se nikdy nevrátila. Všechno je na mně – starší děti nechodí do školky, Tomáš má kroužky, Barunku učím doma, a pořád s miminkem v náručí. Miluju své děti, jsou úžasné, ale já už na sebe nemám čas, na nic… vlastně ani na sebe sama.
Kdysi jsem vážila padesát kilo. Chodila jsem cvičit, běhala, starala se o sebe. Teď mám osmdesát. Můj den? Kaše, přebalování, učení, polévka, úklid, večerní scény a zase dokola. Na sport není čas, a když se o to pokusím, hned jsou tu děti, tahají mě, lezou po mně, potřebují něco.
Kuba zpočátku tyhle změny bral s humorem. Říkal mi „buchtičko“ nebo „moje milá roztomilá“. Ale postupně vtipy ustaly. A nakonec i jeho trpělivost.
Minulý pátek jsme večeřeli. Dala jsem si na talíř tři řízky. On se podíval, beze slova dva vzal a vrátil je na pánev.
„Měla bys zhubnout. Jestli mě někdy bude zajímat jiná žena, bude to tvoje vina,“ řekl klidně, aniž by se mi podíval do očí.
Ztuhla jsem. Jako by mě někdo bodl do srdce. Chápu, že jsem se změnila. Že jsem unavená. Že už nejsem ta, do které se zamiloval. Ale je to moje vina, že jsem dala všechno rodině? Že nespím, protože jednomu rostou zuby, druhému nechutná brokolice a třetí zase ztratil sešit? Copak si nezasloužím aspoň trochu pochopení?
Ráda bych si zašla na masáž, nechala si udělat nehty, obarvila vlasy. Ale peníze nejsou. Všechno jde na děti, kroužky, jídlo, splátky, pomoc tchýni. Kuba vydělává dobře, ale výdajů je hodně. A samozřejmě – on musí vypadat dobře, je šéf. Já můžu chodit v starém županu. Jenže v zrcadle už skoro sama sebe nepoznávám. Šaty nesedí. Džíny nejdou zapnout. Všechno je nějak divné, cizí.
Někdy mám pocit, že už ani nejsem žena. Jen stín. Kojící, uklízející, peroucí, ale necítící, nesmějící se snům. Jediná, kdo nás ještě drží pohromadě, je tchýně. Volá, přijíždí, pomáhá s dětmi. A já doufám, že mu nedovolí odejít. Že nenechá zničit všechno, pro co jsem žila posledních šest let.
Občas se bojím – co když si jednoho dne sbalí věci a odejde? Nechá mě samotnou se třemi dětmi a stínem sebe sama? Nechci moc. Jen aby si vzpomněl, proč mě vlastně miloval. A uviděl – pořád jsem ta samá žena. Jen strašně, strašně unavená.