Jmenuji se Tereza a je mi šestatřicet. Už šest let jsem vdaná a vychovávám tři děti. Nejstaršímu Jakubovi je pět, nejmladší Anežce tři a tomu nejmenšímu, Vojtovi, pouhých půl roku. Nepracuji, jsem doma a starám se o děti. Do práce jsem šla jen jednou – po vysoké, před mateřskou. Celou tu dobu jsem jen matka. A věřte, není to tak snadné, jak se zdá.
Petra jsem potkala těsně před třicítkou. Tehdy moje kamarádky už dávno zakládaly rodiny, ale já pořád běhala mezi kanceláří a pronajatým bytem. Byl vysoký, charismatický, sebejistý. Sportovní minulost, šéf oddělení. Ani mě nenapadlo, že by si takový muž mohl všimnout mě. Ale pozval mě, abych potkala jeho matku – a v tu chvíli jsem pochopila, že to myslí vážně.
Paní Hana, jeho maminka, byla překvapivě laskavá a vlídná, i přes svůj věk. Hned řekla: „Opatrovej tuhle holku.“ Za pár měsíců jsme se vzali.
Když se narodil Jakub, dala jsem výpověď a úplně jsem se ponořila do mateřství. Pak přišla Anežka a teď nedávno Vojta. Své děti nenechávám ani na vteřinu bez dozoru. Jakub chodí na fotbal a keramiku, Anežka je zatím doma, sama ji rozvíjím. Do školky nechodí, protože jsem doma a věřím, že jsem dobrá matka. Mým dětem je teplo, útulno, zajímají se o svět.
Ale pak se všechno začalo hroutit. Po třetím porodu jsem přibrala. Teď vážím kolem osmdesáti kilo, i když dříve jsem byla drobná – maximálně padesát. Tehdy jsem pravidelně cvičila, chodila na manikúru, starala se o sebe.
Teď na to nemám čas ani energii. Když zkouším cvičit, Vojta začne plakat, Anežka si říká o pití, Jakub volá, abych se podívala na jeho výkres. Někdy prostě fyzicky nemůžu vstát z pohovky – kvůli probdělé noci, krmení, únavě. Nestěžuji si, jen konstatuji.
Nejdřív Petr žertoval. Říkal mi „buchtička“, „medvídek“. Tvrdil, že jsem měkčí – doslova i obrazně. Smála jsem se s ním. Pak ale žerty skončily.
Minulý pátek jsme obědvali. Dala jsem si na talíř tři řízky – celý den jsem stála na nohou, nic pořádného jsem nejedla. A v tom Petr popadne můj příbor, sebere dva řízky a s ledovým výrazem řekne: „Měla bys zhubnout.“ A pak dodá: „Když se mi zalíbí jiná žena, bude to tvoje vina. Ne moje.“
Seděla jsem jako opařená. Bylo mi z toho špatně. Ano, vím, že jsem přibrala. Ano, v zrcadle se nepoznávám. Ale nezasloužím si aspoň trochu úcty? Porodila jsem mu tři děti. Vzdala jsem se kariéry. Vzdala jsem se sebe sama.
Ráda bych si zašla na manikúru, nechala si upravit nehty na nohou, dala si masáž. Ráda bych si koupila krásné šaty. Ale nemáme na to čas ani peníze. Všechno jde na děti, na kroužky, na půjčky. Petr je šéf, musí vypadat dokonale. Musíme ještě pomáhat jeho matce. A já? Dělám si večer, když děti usnou, masky z ovesných vloček a medu.
Už přes rok jsem si nekoupila nic nového. A i když náhodou vejdu do obchodu, odcházím s pláčem. Protože všechno je malé, všechno je úzké. Protože už nejsem ta, co bývala.
Ztratila jsem víru, že budu znovu štíhlá jako dřív. Zbývá mi jen naděje, že paní Hana nenechá Petra, aby rozbil naši rodinu. Protože už se necítím jako manželka. Jen jako matka a uklízečka. Ale nestačí to, aby mě respektovali?…
Dnes jsem si uvědomila jednu věc: Láska by nikdy neměla být podmíněná vzhledem. Když nám někdo vnutí, že si úctu musíme zasloužit, ztrácíme sami sebe. A to je ta nejhorší daň.