Hluboce se zamýšlím, jak na to vlastně reagovat. Mám svou ženu Jitku prosit, aby zůstala? Nebo říct: „Jdi, pokud chceš?“ Vždyť se přece máme rádi, plánujeme dítě, budujeme společnou budoucnost. Jenže včerejší večer v restauraci všechno obrátil vzhůru nohama. Kvůli pitomému účtu! Teď sedím a přemýšlím: byl jsem v neprávu, že jsem nezaplatil za její kamarádku Alenu, nebo z toho Jitka udělala z komára velblouda? Jedno vím jistě – tahle hádka mě donutila zamyslet se nad tím, co se vlastně v našem manželství děje.
Jsme s Jitkou tři roky svoji a vždycky jsem si myslel, že je všechno v pořádku. Ano, občas se pohádáme – kdo vynese odpadky, jaký film si pustíme, kam pojedeme na dovolenou. Ale vždycky jsme našli společnou řeč. Jitka je moje láska, moje opora. Je chytrá, zábavná, s ní není nikdy nuda. Dokonce jsme začali mluvit o dítěti, vybírali jména, žertovali o procházkách s kočárkem. A teď, kvůli jednomu večeru v restauraci, mi říká: „Když se ke mně takhle chováš, možná bychom spolu ani neměli být!“ Jak je tohle vůbec možné?
Všechno začalo včera, když jsme s Jitkou a její kamarádkou Alenou šli na večeři. Alena je Jitčina dlouholetá přítelkyně, znají se už od základní školy. Není mi nepříjemná, i když mě občas irituje, jak o všem mluví, jako by byla odbornice. Ale kvůli Jitce jsem vždycky byl slušný. V restauraci jsme si dali jídlo, víno, povídali jsme si, smáli se. Všechno bylo skvělé, dokud nepřinesli účet. Podíval jsem se na částku – slušná suma, ale nic šokujícího. A v tu chvíli Alena s úsměvem prohlásila: „Honzo, ty nás přece pozveš, ne?“ Zůstal jsem jako opařený. Nikdy jsme se nedomluvili, že zaplatím za všechny. Myslel jsem, že každý zaplatí sám, jako je zvykem, když jdeme s přáteli. Ale Jitka se na mě podívala, jako bych měl okamžitě vytáhnout peněženku.
Snažil jsem se nezničit večer a řekl: „Rozdělme si to, bude to fér.“ Alena kývla, ale Jitka najednou ztichla a její pohled zledovatěl. Každý zaplatil svou část a odjeli jsme domů. V autě Jitka vybuchla: „Ty jsi nemohl zaplatit za Alenu? To je moje kamarádka! Ztrapnil jsi mě před ní!“ Snažil jsem se jí vysvětlit, že to nevidím jako problém, že přece nejsme milionáři, abychom všechny hostili. Ale neposlouchala. „Pokud jsi tak lakomý,“ řekla, „tak nevím, jak spolu dál budeme žít.“ A dodala: „Možná bych měla odejít.“ Byl jsem v šoku. Odejít? Kvůli účtu v restauraci?
Doma se hádka rozhořela nanovo. Jitka křičela, že nerespektuji její přátele, že se za mě stydí, že nečekala takovou „malichernost“. Snažil jsem se namítat: „Jitko, vždyť jsme se domluvili, že budeme šetřit na opravu a dítě. Proč bych měl platit za Alenu, která si navíc objednala koktejl za tisíc korun?“ Jitka jen odsekla: „Nejde o peníze, ale o tvůj přístup!“ Jaký přístup? Vždycky se snažím, abychom měli pěkné výlety, kupuji jí dárky. A teď jsem najednou škudlivec, protože jsem nepoctil její kamarádku?
Noc jsem strávil na gauči a ráno Jitka řekla, že si promyslí, jestli se mnou zůstane. Díval jsem se na ni a nemohl uvěřit – je to ta samá Jitka, se kterou jsme snili o dítěti, smáli se u hloupých komedií, plánovali budoucnost? Opravdu je kvůli jednomu večeru připravená všechno zničit? Začal jsem pochybovat sám o sobě. Byl jsem snad opravdu špatně? Měl jsem prostě zaplatit a nedělat scény? Ale pak jsem si řekl: proč bych se měl cítit provinile? Nedomluvili jsme se, že zvu, a nejsem bankomat pro všechny její přátele.
Zavolal jsem kamarádovi, abych si postěžoval. Poslouchal a pak řekl: „Honzo, nejde o ten účet. Jitka zřejmě chtěla, abys před její kamarádkou ukázal, jaký jsi štědrý manžel. A ty jsi ji zklamal.“ Možná má pravdu, ale proč mi to neřekla předem? Klidně bych zaplatil, kdybych věděl, že je to pro ni tak důležité. Teď sedím a přemýšlím: mám ji prosit, aby zůstala, nebo jí dát čas? Miluju Jitku, nechci ji ztratit. Ale nehodlám se ani měnit v člověka, který se podřizuje každému jejímu očekávání.
Dnes jsem se s ní pokusil promluvit. Řekl jsem: „Jitko, pojďme to probrat. Jestli jsem tě urazil, omlouvám se, ale nevěděl jsem, co čekáš. Mluvme upřímně.“ Podívala se na mě a odpověděla: „Jde mi jen o to, že jsi na mě nemyslel. Teď si Alena bude myslet, že máme problémy.“ Jaké problémy? Kvůli účtu? Nabídl jsem, že se společně setkáme s Alenou a vysvětlíme jí to, pokud to tak nutně potřebuje. Ale Jitka zatím mlčí, a to ticho mě děsí.
Nevím, co dělat. Mám ji prosit? Nechat ji odejít, když to opravdu chce? Ale jak může všechno vzdát kvůli takové prkotině? Vždyť se máme rádi, máme plány, sny. Nebo jsem si to jen namlouval a pro Jitku už nejsem ten pravý? Díval jsem se na fotku z naší svatby a říkal si: opravdu může všechno skončit kvůli jedné restauraci? Možná jsem měl prostě zaplatit za Alenu a nedělat z toho drama. Anebo je tohle příležitost pochopit, co je pro nás s Jitkou skutečně důležité. Jedno vím – bez ní nechci žít. Ale neumím žít ani bez sebeúcty.