Na začátku toho roku jsem navštívil jednu ze svých tříd na gymnáziu v Brně. Pamatuji si, jak v jedné hodině požádala jedna dívka, jmenovala se Lenka Novotná, o možnost jít na toaletu. Učitel, pan Jaroslav Pavlík, jí to ale odmítl dovolit. Lenka o to požádala znovu, tentokrát ještě slušněji, avšak učitel i nadále trval na svém odmítnutí.
Uplynulo pár minut a Lenka znovu naléhala, že je to opravdu urgentní, ale pan učitel byl stále neústupný a jeho tvář zčervenala rozčilením. Za dalších pět minut se Lenka zvedla, natočená ke třídě, celá v rozpacích a s tváří červenou hanbou, a řekla učiteli před celou třídou, že dostala menstruaci a musí jít nutně na toaletu.
Všichni ztichli a překvapeně na ni hleděli. Po chvíli ticha jí učitel řekl, ať se posadí, a opět jí odmítl pustit. Ve třídě zavládlo trapné ticho a mnozí nevěděli, kam s očima, když tu najednou se zvedl Tomáš Dvořák vysoký kluk, co hrával za místní fotbalový tým. Postavil se přímo před pana učitele a řekl: Máte snad manželku? Nevyrostl jste s matkou nebo sestrou? Slečna má měsíčky a potřebuje jít na záchod, ať chcete, nebo ne, tam prostě musí!
Pak přišel k Lence, vzal ji za ruku a s klidem ji odvedl na toaletu. Když se vrátili, pan Pavlík oba pokáral a obvinil Tomáše z nevhodného chování před třídou. Na ten den nikdy nezapomenu. Tomáš, náš fotbalista, byl tehdy mnohem moudřejší než samotný učitel.
Takové chvíle mě naučily, že laskavost a pochopení mají větší cenu než jakákoli přísná pravidla i v české třídě a za starých časů, kdy koruna měla pořád ještě svou neotřesitelnou hodnotu.