Uplynuly už dva roky od toho dne a dnes jsem ji potkal znovu. Před mnou na ulici šla krásná žena a když jsem ji spatřil, na vteřinu se mi zastavilo srdce. Poznal jsem v ní svou bývalou, Markétu. Ženu, za kterou se každý muž otáčel.
Po svatbě jsem manželku nepoznával. Z Markéty se stala jedna z těch unavených žen, které nosí mastné vlasy v culíku a vytahaná trička po tátovi. Už nikdy jsem ji neviděl v šatech, které by jí slušely, nebo v hezkém spodním prádle.
Nosila domů jen “pytlovité” hadry. Obrovská trička a volné tepláky. Zapomněla na sebe, přestala chodit na manikúru, nemalovala se. O posilovně nebo nějakém pohybu si mohla nechat jen zdát a tak bříško po porodu zůstalo, celulitida taky…
Za ty dva roky, co jsme spolu žili, se kompletně změnila. Jenom přibírala a volné oblečení předčila každou další “pytlovitou” kreaci. Když jsem ji decentně upozornil, že by možná chtělo se podívat do zrcadla, uraženě se mnou nemluvila.
Postupně jsem zjistil, že jsem zamilovaný do Markéty, jakou jsem ji znal před svatbou, ale teď vedle mě byla úplně jiná žena. Stará Markéta byla vášnivá, vtipná a krásná. Moji kamarádi mi ji záviděli a ptali se mě, jak jsem takovou holku vůbec získal. Po všech těch změnách jsem už o ni neměl jako o ženu zájem. Nebyla pro mě inspirací a když jsem se na ni díval, cítil jsem hlavně smutek.
Když jsem ji viděl naposledy, měla na sobě šedé obří tričko s fleky od mléka, volné sportovní kraťasy, z nichž byla vidět celulitida, a nohy si holila jen občas. Na hlavě koukala rozcuchaná messy drdol, vlasy trčely na všechny strany. V obličeji měla neustálý smutek a pod očima kruhy jak od nevyspanosti.
Ten večer jsem jí řekl, že už s ní nemůžu být. Cítil jsem k ní jen lítost a smutek, žádnou lásku.
Dnes jsem ji po dvou letech náhodně potkal znovu. Naproti mi šla krásná žena, která měla na sobě šaty, vlasy rozpuštěné a kudrnaté, postava štíhlá… znovu připomínala královnu místo “ošklivého káčátka.” Královnu, která mi vychovala dva děti.
A já si teprve tehdy uvědomil, že moje žena dřív opravdu neměla čas ani sílu se starat o sebe. Všechno věnovala našemu bytu, domácí pohodě, našim dětem. Přestal jsem o ni jevit zájem a netušil jsem, kolik energie do všeho dává, a nechápal, proč nestíhá péči o sebe.
Když jsem někdy zůstal pár hodin s dvojčaty sám, byl jsem během dvou hodin hotový. Ona je zvládala celý den, při tom vařila, uklízela a ještě se mi snažila večer věnovat. V každodenním kolotoči neměla prostor na manikúru, posilovnu nebo krásné oblečení. Měl jsem chápat, že tělo po porodu potřebuje svůj čas na zotavení, ne ji tlačit rovnou do fitka.
A kam bychom chodili, aby si mohla obléknout pěkné šaty a šperky? Doma je to stejně akorát nepohodlné. Sám jsem udělal chybu, že jsem ji v tom nepodpořil, nedal jí možnost ukázat její hezké kousky.
Teprve teď, s odstupem dvou let, vidím náš vztah z jiné perspektivy. Celou tu dobu tahala celou rodinu, nikdy si nestěžovala, po práci jsem domů přišel do útulna a na Markétu vždy čekal úsměv. Vytvořila mi bezpečný přístav a já si to uvědomil příliš pozdě. Stačilo jen, abych jí víc pomohl a dala se dohromady dřív.
Byl jsem hlupák, že jsem si té vzácnosti nevážil. Byl jsem příliš zabraný do sebe, nezajímal jsem se o to, jak žije ona a jak žijí naše děti. Nakonec jsem všechno pokazil.
Teď na ni koukám, zase bych ji chtěl zpátky, ale vůbec nevím, jestli mi někdy dokáže odpustit moji hloupost. Musím zkusit s ní mluvit, aspoň kvůli dětem, protože už jsem přišel o dva roky z jejich života
Markéta má dnes spoustu nápadníků, ale nikoho si k sobě nepouští. Asi jsem ji zranil víc, než jsem chtěl. A já? Teď nevím, co dělat s tím pocitem studu a viny, když konečně vidím, co jsem způsobil…
Poučení pro mě: Vážím si toho, co mám, a už nikdy nepřehlížím to, co někdo dělá pro druhé, i když to není na první pohled vidět. Věci, které považujeme za samozřejmé, jsou často to nejcennější.