Týden před osmým březnem jsem jen tak tak zdrhla ze soudní síně v Plzni. Slzy mi zastíraly zrak a jediné, co mi běželo hlavou, bylo: Už nejste manželé. Proč mi to udělal? Čím jsem si to zasloužila? Kdo komu tady šlápl na štěstí?
Za toho mého Jardu jsem se provdala v osmnácti jojo, klasický příběh čeho je moc, toho je příliš. Láska jako trám, noci probdělé filozofováním nad životem i našimi společnými sny, pocit, že ani nechodím po zemi, ale spíš se vznáším nad Petřínem. Pět báječných let, kdy jsem si opravdu připadala milovaná. Každé ráno jsem mu nosila snídani do postele, vařila jen to, co měl rád (což bývaly hlavně vepřo-knedlo-zelo a řízky), a v bytě by se dalo jíst ze země což on ovšem jednou i zkusil.
Jenomže jeho rodiče mne nikdy nepřijali za vlastní. Pořád dokola opakovali, že nejsem pro Jaruška dost dobrá a že se pro něj určitě najde lepší nevěsta nejlépe s diplomem a domkem v Dobřichovicích. Den co den jsem cítila, jak Jardovi ten jejich hlas v hlavě pomalu šeptá, až mu z toho začal měnit povahu. Najednou byl odtažitý a kritický, komentoval každý drobek i moje nové šaty z výprodeje.
Tehdy měl náš syn Matěj pět let. Zpočátku ho Jarda zbožňoval, rozmazloval, až jsem měla strach, že mi doma vyroste druhý little Tomio. Jenže kus jeho rodiny začal našeho kluka popichovat že prý po něm vůbec není (i když mu je podobný jak vejce vejci). Svůj čas začal Jarda trávit častěji než je zdrávo u rodičů v Berouně, až to vypadalo, že tam vlastně bydlí. Když náhodou přišel domů, tvářil se jako po týdenním pobytu na vojně a hned spustil kritickou tirádu. Já pořád pila zelený čaj a doufala, že se vzpamatuje.
A pak přišla ta slavná scéna Jarda vybuchl, jednou mi i vrazil facku. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje zrovna mě, ale pořád jsem si namlouvala, že to nějak spravíme. Místo toho mi brzy prostě oznámil, že má dost a že jde. Zbyla jsem sama s Matějem. Prosila jsem ho, ať si to rozmyslí, ať kvůli Matějovi nezazdí naši rodinu, ale byl jako Švejk, když se rozhodne, že do války prostě půjde.
Po rozvodu jsem ho furt milovala a nedokázala jsem si představit život bez něj. Alimenty platí minimální, vždycky chce účtenky na každou korunu. Koupím chleba za šedesát korun a už musím fotit účtenku a posílat přes messenger. Člověk má někdy pocit, že víc úsilí dávám do žebrání o ty alimenty než do samotného mateřství.
Jarda se u Matěje objevuje jen zřídka, občas si ho vezme na víkend do Teplic, to je pak svátek. Jinak má náš kluk z tátovy společnosti spíš vyrážku a už ho ani nechce vídat. Jarda si myslí, že ho proti němu štvu, což je o nervy, protože já se jen snažím nepřehánět.
Stesk mi svírá srdce, brečím i před telkou, zhubla jsem a padám do deprese dřív než listí v říjnu. Občas mi ujede hlas a zbytečně křičím na Matěje, i když vím, že bych neměla chudák kluk.
Jak se mám poskládat zpátky, když mám pocit, že mi srdce vyskočilo z hrudi a toulá se někde mezi Bratislavou a Domažlicemi? Každý den stalkuju Jardův facebook i instagram no aspoň jsem se dozvěděla, že už plánuje svatbu s Karolínou z kanceláře, což mi teda náladu fakt nevylepšilo.
A tak je to jasné. Už k nám domů nechodí, Matěje nezajímá (stejně je trapnej, mami). Moje hlava chápe, že je konec, ale srdce pořád dělá, že slyší jen špatný signál. Tak kterou cestou teď vlastně jít?…