Týden před Mezinárodním dnem žen jsem jen tak tak unikla ze soudní síně – oslepená slzami. V hlavě mi zněla jediná věta: „Už nejste manželé.“

Dobré zprávy

Týden před osmým březnem jsem konečně opustila soudní síň. Slzy mi tekly po tvářích a oslepovaly mě. Hlavou mi zněla pouze jedna věta: “Už nejste manželé.” Proč mi to udělal? Jaké jsem asi spáchala hříchy, že mě potkala taková trest?

Vzala jsem si ho už v osmnácti letech. Byla to vášnivá láska, bezesné noci, pocit, jako bych nechodila po zemi, ale vznášela se nad ní. Žila jsem s ním úžasných pět let, plných hluboké lásky. Snažila jsem se mu být dokonalou ženou: ráno jsem mu nosila snídani do postele, vařila jeho oblíbená jídla jedla jsem jen to, co měl rád on a dbala, aby doma bylo stále čisto.

Bohužel, jeho rodiče mě nikdy neschválili. Stále mi opakovali, že pro jejich syna nejsem dost dobrá a že mu najdou lepší manželku. Očividně to na něho mělo vliv. Postupně jsem si všímala, jak se ke mě začal chovat odtažitě. Stával se víc kritickým a vzdáleným.

V té době náš syn, Jenda, měl pět let. Ze začátku ho manžel bezmezně miloval, rozmazloval ho, jak jen mohl. Najednou však začal být k Jendovi chladný. Myslím, že za to mohli hlavně moji tchán a tchyně, kteří ho začali přesvědčovat, že Jenda není jeho i když je mu až nápadně podobný. Manžel začal trávit většinu času u rodičů, až se tam prakticky odstěhoval. Domů chodil protivný, neustále mi něco vyčítal a křičel na mě. Snažila jsem se vše dělat správně, starat se o sebe i o náš domov.

Jednoho dne byl natolik rozčílený, že mě v návalu vzteku udeřil. Nemohla jsem tomu uvěřit, že se to opravdu děje, ale pořád jsem doufala, že se věci zase zlepší. Brzy na to mi ale řekl, že už se mnou nechce být a že odchází. Opustil mě i Jendu. Prosila jsem ho, aby ještě jednou popřemýšlel, aby nezničil naši rodinu, ale nevyslyšel mě.

Pořád ho miluji a neumím si představit život bez něj, i po rozvodu. Stále platí jen malou výživné každý měsíc pár tisíc korun a vyžaduje účtenky od každé utracené koruny. Dokonce, když koupím jen chleba, musím mu vyfotit účtenku a poslat ji. Musím si o peníze od bývalého manžela žebrat, který přitom necítí potřebu přispět na vlastního syna.

Bývalý manžel se za Jendou skoro vůbec nestaví, a když už, vezme si ho na den či dva, ale moc času s ním netráví. Jenda z toho cítí jen negativní emoce a sám o něj nemá zájem. On má pocit, že ho proti němu štvu. Já se ale pořád nedokážu smířit s tím, že jsme se rozešli a stále každý den v slzách. Od té chvíle jsem zhubla a padám do depresí, křičím na svého syna, i když vím, že si to nezaslouží.

Jak mám dál žít, když mi puká srdce? Denně sleduji jeho facebookové stránky, prohlížím si jeho nový život. A tak jsem zjistila, že se bude brzo znovu ženit, což mě uvrhlo do ještě hlubšího smutku. Chápu, proč už k nám nechodí, proč už ani Jenda s ním nechce být. Mozek mi říká, že už je konec, že se musím smířit, ale srdce to nedokáže. Jak mám tuhle situaci zvládnout?

Rate article
Add a comment