Týden poté, co se rozloučila s tátou, ráno, v nejasném polospaní, horečně vběhla do labyrintu chodeb. Někde běžela, na nic si nepamatovala, věděla jen, že potřebuje telefon. Opravdu ho potřebuje.
Bylo léto a kamarádky Zdenka a Bára přijely k moři na dlouho očekávanou dovolenou. Pokoj byl malý, ale velmi blízko moře. Celý den se opalovaly, jejich kůže už byla čokoládová a chuť opalovat se a ležet na písku rostla. V poledne slunce nemilosrdně pálilo, všechno kolem taje, dokonce i vzduch. Bylo tak horko, jako by byly v sauně. Dýchat bylo obtížné.
– Už to nevydržím – říká Zdenka, vstávajíc z ručníku. – Pojďme někam. Je tu tak horko, že se za chvíli proměníme na krekry.
– Souhlasím – odpovídá Bára a navrhuje – Pojďme do kavárny. Je tam příjemně a zároveň se najíme, už je i čas na oběd.
Kamarádky se vydaly do místní kavárny, kde bylo možné posedět ve stínu a dát si něco dobrého k zakousnutí. Takových jako ony tam byla dlouhá fronta – stáli a čekali.
Zdenka zakryla hlavu knihou, skryla ji před žhavým sluncem. Bohužel si doma zapomněla klobouk, takže krčela oči.
– Jsi v pořádku? – zeptala se Bára. – Jdu pro zmrzlinu. Trošku se zchladíme.
– Mám jít s tebou? – navrhovala Zdenka.
– Ale kdepak! – kategoricky odmítla. – Podívej, kolik lidí. Zabralo by to místo, zůstaň tady!
Kamarádka odešla a Zdenka byla znuděná. Stála u rozpálené betonové budovy na spalujícím slunci. Fronta se nehýbala, takže krčila oči.
Uslyšela zvonění v uších a všechno v její hlavě bylo rozmazané. Byla daleko na moři. Pobřeží nebylo viditelné. Ležela na vodě, ale voda z nějakého důvodu nebyla slaná. Užila si pár doušků a hned se cítila lépe. Na nebi byla obrovská krásná duha a voda se třpytila jako barevné brýle v kaleidoskopu. Moc krásné kolem ní. Lehkost jako peříčko kolébající se na vlnách a štěstí… Lidé chodili po duze. Mezi nimi spatřila svého otce, který zemřel před rokem. Otočil se k ní a mával s úsměvem.
Náhle slyšela hlasy shora.
– Tady, tady! – volaly unisono. – Podej ruku! Zvedni to.
Některé ruce ji chytily a vytáhly Zdenku do lodi. Odpočívala, nechtěla být v lodi, a hlasy se stávaly čím dál tím víc zřetelné, především ženské.
– Kdo má amoniak? – nedali se utišit. – Dejte ještě vodu!
Zdenka se probrala a otevřela oči.
– Uf, moje kamarádko – povzdechla si Bára. – Vyděsila jsi mě! Tak jsem se bála!
Zdenka byla překvapená a zklamaná, když viděla, že sedí na verandě kavárny, a ne na moři.
– To byl úpal, miláčku! – zamumlala kamarádka, děkujíc ostatním za pomoc. – Ach, říkala jsem: „Vezmi si klobouk, vezmi si klobouk!“, a ty na mě: „Jo, dobře!“ A teď máš!
Lidé se rozešli.
– Báro – řekla zamyšlená Zdenka. – Viděla jsem tam tátu. Už je to skoro rok, co tu není, ale zůstal mladý.
Dívky nakonec vstoupily do kavárny a usadily se u stolu. Zdenka stále uvažovala o nečekaném setkání s otcem.
Týden poté, co se rozloučila s tátou, ráno, v nejasném polospaní, horečně vběhla do labyrintu chodeb. Někde běžela, na nic si nepamatovala, věděla jen, že potřebuje telefon. Opravdu ho potřebuje.
Běžela do neznámé místnosti. Viděla předpotopní telefon visící na zdi, starý a omšelý. Potěšilo ji to. Zdvihla sluchátko a vykřikla:
– Haló! Haló!
– Už je dobře! Zdenko, co se děje? – otecův hlas se ozýval ozvěnou, – Uklidni se a řekni mi to. Pomohu, jak jen budu moci.
Otec nebyl za života příliš hovorný, a když se chtěl na něco zeptat, vždy začínal rozhovor krátkým „Dobře“. Dívka se zaradovala, když jasně slyšela otcův hlas se všemi známými intonacemi. Rychle vyprávěla o všem: o sobě, o její matce, o své sestřenici, jeho neteři, která tři dny po jeho smrti obhájila diplomovou práci. Nemohl se toho dne dočkat, ale nedožil se.
– Tati, dokážeš si to představit – smála se. – Podle slibu obhájila za jedničku!
Pak se zastavila, jako by se probudila.
– Haló, tati! – křičela do telefonu. – Tati, nejsi tady! Jak je možné, že se mnou mluvíš?
– Někdy – řekl otec. – Pokud opravdu něco toužíš, stává se to, má dcerko, stává se to.
Dokonce ani za života otec nevěřil na žádný mysticismus, byl materialista, což bylo zvláštní, když jí teď tvrdil opak. Probudila se a vzpomněla si na situaci, kdy seděla s Bárou v kavárně. Tehdy se dívala tam, kde se nad vodou vznášela duha.
A teď… Stále nemůže setřást pocit, že její otec je někde blízko ní a podporuje ji každý den.
