Opravdu si děláš legraci? – udiveně se zeptal Nikolas – Jak je to možné? Je ti přece jenom dvacet jedna let! A proč jsi mi to neřekla dřív?
Alena se k němu přitulila a s oddaností se mu zadívala do očí:
– Bála jsem se, že mě přestaneš milovat a nebudeš se chtít ženit…
– A co teď? Co teď ode mě očekáváš?
***
Setkali se náhodou. Alena udělala velký nákup a vyšla z obchodu ven s dvěma obřími taškami, venku to klouzalo. Dívka uklouzla na schodech a určitě by spadla, kdyby ji někdo v letu nezachytil silnými pažemi.
– Pozor, – uslyšela sametový hlas vedle sebe, – podržte se mě…
Když si byla jistá, že pevně stojí, Alena vzhlédla ke svému záchranáři:
– Moc děkuji…
– Proč nesete tolik věcí? – usmál se neznámý muž, – V takovém počasí…
– Čekám návštěvu od rodičů, – prostě odpověděla Alena, – přijedou se podívat, jak se mi v Praze daří. Takže…
– Chápu. Je to daleko? Můžu vás svézt?
– Ale to snad ne. Už tak mi stačí, že jste mi pomohl. Dojdu sama. Tamhle je můj dům – je to kousek.
Alena opatrně vykročila ukázaným směrem. Muž se vydal svou cestou…
Celý den se snažil soustředit na práci, ale marně: stále si vzpomínal na tu krásnou neznámou. Tak jí ve svých představách říkal.
“Jaké milé stvoření, – přemýšlel, – otevřený pohled, minimum make-upu, možná ani rtěnka tam nebyla. A ten jemný ruměnec… Hlas jako by z potůčku pramenil… Ne, musím ji znovu najít. Řekla, že bydlí kousek odsud…
Nikolas nebyl příliš důvěřivý, spíš naopak: vůči ženám byl dost odtažitý, stále očekával nějakou zradu.
To bylo způsobeno nešťastnou první láskou, která skončila zradou. Od páté třídy byl zamilovaný do spolužačky, která ho vyprovodila na vojnu a slíbila, že na něj bude čekat, ale za půl roku se provdala za syna nějakého podnikatele.
Když se Nikolas vrátil, řekla mu bez ostychu:
– Nikolasi, netrap se tím tolik. Pokud tě to uklidní, věz: stále tě mám ráda. Ale milovat a vdávat se jsou dvě různé věci. Co mi můžeš nabídnout? Život v pronajatém bytě nebo, ještě lépe – na koleji? S neustále prázdnou peněženkou? Ne, chci žít normálně. Doufám, že mě chápeš…
Nikolas všemu rozumněl. Trpěl dlouho. Dokonce začal pít. Ale nakonec se dal dohromady, našel si práci a dálkově studoval na univerzitě…
A teď, třicetiletý, osamělý, celkem úspěšný muž snil o dívce, kterou viděl jen jednou. A to jen letmo.
Protože se mu ulehčilo na duši. Čekal na to roky. A teď cítil to teplo. A přitom ani neznal její jméno…
Dva týdny chodil Nikolas do toho samého obchodu. Čekal na krásnou neznámou. A ona se objevila.
Večer po práci Alena přišla nakoupit něco na večeři… Velmi se zarazila, když se jí nějaký muž doslova vrhl k nohám se slovy:
– Konečně jsem vás našel!
Poznala svého zachránce a usmála se:
– Proč jste mě hledal?
– Zapomněli jsme se představit! Já jsem Nikolas a vy?
– Jsem Alena, – dívka se zvědavě podívala na rozrušeného muže, – a co potom, Nikolasi?
– Co potom? Teď nás čeká báječná večeře v restauraci! Souhlasíte?
– Nevím, je to tak nečekané…
– Pojďte se mnou, Aleno! – prosil muž, – mám vám toho tolik říct…
Vyprávěl jí o sobě všechno. O první lásce, o letech samoty, o tom, jak je šťastný, že ji potkal a že to považuje za dar osudu…
Alena ho pozorně poslouchala… Tento muž, tak dojemný a lehce naivní, se jí stále více líbil…
Začali se scházet. Téměř každý den. A čím více se scházeli, tím více si přirostli k srdci. Bylo jim spolu dobře, přestože Alena byla dívka cudná, a k sobě si Nikolase nepouštěla.
Zpočátku ho to překvapovalo, ale pak ho to nadchlo. Byl si absolutně jistý, že Alena je pro něj přímo osudem určena!
Představil Alenu své matce. Alena ho vzala na venkov k rodičům.
Tam se mu velmi líbilo. Jednoduchý způsob života, upřímné vztahy. Pohostinní hostitelé.
Právě tam, za přítomnosti rodičů, požádal Nikolas Alenu o ruku…
Na svatbě byli jen nejbližší: tak to chtěla Alena. Nechtěla velkou oslavu, ale přála si skutečnou svatební cestu. Nikolas souhlasil. Koupil zájezd. Odjezd byl plánován za měsíc po svatbě.
A už druhý týden mladí manželé žili spolu. Nikolas nemohl uvěřit svému štěstí. Každý den letěl po práci domů jako na křídlech…
V jeden z krásných rodinných večerů se Nikolasovi zdálo, že je Alena něčím znepokojená.
– Co se děje, miláčku? – zeptal se starostlivě, – jsi v pořádku? Všechno je v pořádku?
– Musíme si promluvit, – tiše odpověděla mladá manželka…
– Mluv, jsem celý uši.
– Nevím, jak to přijmeš, – začala Alena těžko hledajíc slova.
– Přijmu to v pohodě, – Nikolas viděl, že je manželka velmi nervózní, a snažil se ji uklidnit, – ať už je to cokoliv. Víš přeci, jak tě mám rád…
– Chápu, že jsem to měla říct už dřív… Ale nedokázala jsem to…
– Aleno, netrap mě, – Nikolas už trochu znejistěl, – snad ses do mě přestala zamilovaná?
– Ne, samozřejmě že ne. Jen… Promiň… Mám děti… Dvě…
– Co? To nemyslíš vážně? – udiveně se zeptal Nikolas – Jak je to možné?
– Nemyslím si to…
– Ale vždyť ti je jen dvacet jedna let! Kdy jsi to stihla? A proč jsi mi to neřekla dřív?!
Alena se k němu přitulila a s oddaností se mu zadívala do očí:
– Bávala jsem se, že mě přestaneš milovat a nebudeš se chtít ženit…
– A co teď? Co teď ode mě očekáváš?!
– Nevím. Doufám, že mě pochopíš a odpustíš mi…
– Odpustím?! Já?! – Nikolas stále nemohl uvěřit tomu, co slyšel…
– Víš, ve svém životě jsem měla také smutnou zkušenost. Velmi jsme se milovali. Když zjistil, že jsem těhotná, opustil mě. Bál se. Bylo mi teprve sedmnáct. Když se syn narodil, uvědomil si chybu a prosil o odpuštění. Odpustila jsem mu. Žili jsme spolu. Ještě o rok později se nám narodila dcerka. Ale on si během mého těhotenství našel jinou. Arině bylo šest měsíců, když nás podruhé opustil. Tentokrát už s dvěma dětmi.
– A kde jsou teď tvoje děti? To je hrozné… Byl jsem přeci u vás na venkově… Tvoji rodiče nic neřekli. Taky to zatajují…
– Děti zatím bydlí u příbuzných. Nemají vlastní děti, tak mi nabídli, abych je u nich nechala.
– A rodiče? – nedal pokoj Nikolas, – copak je jim jedno, že nemají vnoučata nablízku?
– Navštěvují je pravidelně, ale nechtějí si je vzít k sobě. Myslí si, že by to nezvládli.
– Jasné. To je rodinka…
– Proč to říkáš? Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo. Vezmi na vědomí, že jsem se ti nevnucovala. Ty jsi mě našel…
– No, to jo… Ale tu nevinnost jsi svedla dokonale… Skoro jsem uvěřil v tvoji ctnostnost…
– Jen jsem se obávala silně k tobě přilnout. Myslela jsem si: co když se nám to nepodaří…
– A podařilo se nám to?
– Samozřejmě! Milujeme se!
– A ty to můžeš říct po takovéhle lži? Mohla jsi mi to říct stokrát před svatbou! Ale ne! Říkáš to teď, když jsme už manželé!
– A co se změnilo? To byla jediná věc, kterou jsem skrývala. Teď jsi můj manžel a už tě nechci podvádět. To, jestli přijmeš to, co jsem řekla, záleží na tvé lásce.
– Takže, pokud se rozhodnu vychovávat tvé děti, tak miluju. A pokud se rozhodnu ne, tak nemiluju?
– Pokud to odmítneš, zůstanou u mých příbuzných. To je vše. Pokud chceš, nemusím se s nimi ani stýkat.
– Jinými slovy, jsi připravena se vzdát vlastních dětí kvůli mně?
– Jsem.
– To je příšerné! Copak to nechápeš?!
– Jen tě velmi miluju…
Nikolas už to nemohl poslouchat. Popadl bundu a vyběhl z bytu.
Dlouho bloumal ulicemi, snažil se na nic nemyslet. Snažil se uklidnit.
Potom se rozhodl navštívit matku. Potřeboval si s někým promluvit…
– Nevím, co říct, synku, – zamyšleně řekla matka po vyslechnutí Nikola, – to si musíš rozhodnout sám.
– Co rozhodnout, mami? Vím to předem: když souhlasím, bude to špatné pro mě, pokud se odmítnu – připravím děti o matku a všichni budou nešťastní.
– Tak se do ničeho nežeň. Přemýšlej. Ale… Neumím si představit, jak budeš žít s člověkem, který je toho schopný…
– Ani já si to nedokážu představit…
– Tak možná bude lepší se rozvést?
– Miluji ji, mami…
– Potom nevím…
Nikolas zůstal se svou ženou. Navrhl, aby si děti vzali k sobě, ale Alena odmítla:
– Nechci na tebe nakládat takovou zátěž, – řekla naprosto klidně, – ať žijí u příbuzných, a my je budeme navštěvovat.
– V jaké roli? – unaveně se zeptal Nikolas, – asi už teď říkají tvé tetě mami.
– Tak ať. Vím, že se jim tam daří dobře. A to je nejdůležitější.
– Dobře, – odvětil Nikolas a už se k tomu tématu nevracel.
Děti navštívili několikrát. Když sledoval, jak se s nimi Alena baví, Nikolas se přistihl při myšlence:
– Zajímalo by mě, co se stane, až se nám narodí dítě? Co když se mi něco stane? Co pak? Odveze i jeho sem?
Za rok podal Nikolas žádost o rozvod…
Nedokázal tak žít…
Navíc jeho láska jaksi vyprchala…
