Ty se omlouvej

Dobré zprávy

11. června

Dneska si musím všechno zapsat, abych to pobrala. Je toho tolik na srdci…

Nejdřív ten telefonát.
Vážně už máte byt v hypotéce? vyhrkla jsem do sluchátka a nedokázala schovat radost. To je úžasné, holčičko! Skvělé, opravdu!

Karolína se zasmála a v pozadí jsem zaslechla Pavla, jak něco mumlá.

Mami, proč tak křičíš? Uslyší vás sousedi…
Ať klidně slyší, culím se. Kdy se můžu přijet podívat? Dneska? Zítra? Upeču jablečný štrúdl, ten, co má Pavel nejradši!

Karolína se na chvilku odmlčela.
Přijeď v sobotu, to už budeme mít rozestavěný nábytek.

A tak jsem v sobotu stála uprostřed světlého obýváku a rozhlížela se okolo. Vysoké stropy, široká okna, ještě vonělo barvou a čerstvým dřevem.
Obrovská kuchyň, věříš? vedla mě Karolína chodbou. A lodžie! V zimě tam můžeme nechat kočárek.

Nádhera, přejedu rukou po zdi. Pavle, fakt klobouk dolů!

Jen pokrčil rameny.
Snažíme se, paní Válová.

U oběda jsem si nabrala druhý kus štrúdlu a konečně ze sebe dostala to, co mi leželo na srdci od rána.
Já vám tak držela palce… Nevíte si představit. Tady Karolína už v sedmém měsíci a vy pořád v podnájmu, kde vás majitelka mohla kdykoliv vyhodit. Tohle přece není normální!

Karolína se na Pavla podívala a mně neuniklo, jak nervózně sevřela rty.
Mami, vždyť jsme to zvládli.
Zvládli… položím vidličku. Ale já nespala celé noci, pořád přemýšlela co když se něco stane? Dítě potřebuje jistotu. Domov.

Pavel zakašlal a odsunul talíř.
Splátky nejsou nejmenší, ale všechno jsme spočítali.
Kolik platíte? ptám se s obavou.
Zvládnutelné, rychle řekla Karolína. Na Prahu v pohodě.

Dívám se na svou dceru, na to, jak má napjatá ramena, na Pavla, který hypnotizuje ubrus. Bojí se, oba, ale nechtějí to přiznat.

Tak poslyšte, řeknu rozhodně, budu vám pomáhat. O tom nediskutujeme. A Pavlovi rodiče taky slíbili něco přispět, ne?
Ano, máma říkala, že každý měsíc něco pošlou, kolik budou moct, kývl Pavel.
Tak vidíte! opřu se o opěradlo židle. Společně to zvládnete. Nejste v tom sami.

Karolína se usmála, ale v očích zůstala úzkostní jiskra…

Matyáš se narodil v březnu statný, zdravý, hlasitý. Každý týden jsem dojela, přivezla polévku, pomáhala s praním, a vozila vnuka v novém kočárku po sídlišti.

Život šel dál. Pavel dostal povýšení a Karolína začala mluvit o dalším dítěti.

Za dva roky přišla na svět Terezka, a v bytě se opět ozýval dětský smích, povalovaly hračky a noc byla krátká. Dívala jsem se na šťastné oči své dcery a říkala si, že vše je, jak má být.

Pak ale Pavla propustili.

Dlouho jsem to nevěděla. Karolína mlžila, že jsou jen unavení. Pravda vyplula, až když jsem jednou přijela neohlášeně, a našla ji v slzách nad hromadou faktur.

Nejdem to, mami, šeptla, tři měsíce jsme už v prodlení. Z banky volají pomalu denně.

Pomáhala jsem, jak to šlo, chodila za příbuznými, sháněla, co se dalo. Pavlovi rodiče sami měli málo, hlavně když jeho otec skončil v nemocnici.

Za půl roku přišli o byt…

Seděla jsem pak u Jitky v kuchyni a nemohla vzít šálek do ruky.

Teď žijí v garsonce, tiskla jsem hrnek, čtyři na malém prostoru! Matyášovi jsou čtyři, Terezce dva. Nemají kde růst, hrát si, neustále si překáží. Jedna místnost pro čtyři!

Jitka zakroutila hlavou.
To je hrozné, Jano.

Říkala jsem jim, že to zvládnou, otírám si slzy. Slibovala jsem pomoc. Ale co můžu? Důchod malý, brigády nejisté. Já je přesvědčila, že všechno půjde.
Nemohla jsi předvídat, jak se život zamotá…
A je to jedno? odsunu hrnek. Dětem to nepomůže. A Karolíně?

Schovala jsem hlavu do dlaní. Myslela jsem, že se Karolínina rodina postavila na vlastní nohy. Místo toho je to horší. Dřív byli v pronajatém bytě sami. Teď ve čtyřech v jedné místnosti.

Čas letěl dál…

Karolína s Pavlem konečně doplatili dluh bance. Ta zpráva mě zahřála.

A co teď? ptám se.
Zase šetříme na vlastní, přiznala Karolína. Snad tentokrát vezmeme něco skromnějšího.
Ať už je jakýkoli, hlavně ať je jejich, přikývla jsem, i když mě neviděla.

Další dva roky utekly. Matyáš měl šesté narozeniny. Přivezla jsem mu obrovskou krabici stavebnici, kterou jsem vybírala tři hodiny, až jsem našla tu pravou s autíčky i garáží, o níž Matyáš mluvil už v zimě.

Babičko! zavěsil se na mě. To je pro mě?
Pro tebe, zlato, políbím ho na vlásky. A ještě něco drž.

Z kabelky vytahuji obálku. Matyáš nakoukne dovnitř a vytřeští oči.
Kolik to je?
Deset tisíc korun, dřepnu si k němu. Chtěl jsi nový mobil, že? Tak si začni šetřit, babička ti pomůže.

Přitiskl obálku na hruď a běžel ukazovat dárky Terezce. Kája stála mezi dveřmi kuchyně, sledovala to s výrazem, kterému jsem nevěnovala pozornost.

O dva týdny později jsem zavolala Matymu. Ozval se napotřetí.

Ahoj, babi!
Ahoj, broučku, jak se máš?
Dobře! Koupili mi nové letní kraťasy, tričko, a světélkující tenisky!

Trochu mě to zarazilo.

A za co rodiče nakoupili?
Máma vzala ty peníze, co jsi mi dala, povídá bezelstně. Řekla, že mobil pořídíme později, teď byly potřeba věci na léto!

Na chvilku jsem oněměla. Zaplavilo mě horko a vztek.

Zavolej mámě, prosím, řeknu tiše.
Teď nemůže.
Dobře. Měj se krásně, zlato.

Zavěsila jsem a seděla dlouho beze slova. Asi zase budu muset dceru trochu vychovat!

Druhý den ráno jsem za ní přišla.

Jak si to mohla udělat? Ty peníze byly pro Matyáše! Pro něj, ne pro tebe!

Karolína říkala unaveně:
Mami, prosím tě, klid.
Cože? Dítě chtělo mobil! Chtěla jsem, aby si na něj šetřil, proto jsem mu dala peníze!
Tváře Karolíny byly jak z kamene.
Udělala jsem, co bylo třeba.
Třeba? Utratit cizí peníze za kraťasy?
Dítě potřebovalo letní věci, řekla klidně. Příjem navíc nemáme.
A říct mi to? Poradit se?
Ne, mami, zavrtěla hlavou, ve svém bytě budu rozhodovat já. Tohle není tvoje věc.

Není moje věc? vybuchla jsem. Už jste jednou nezvládli hypotéku, přišli o byt! Jasné, že neumíte hospodařit!

Karolína zbledla, mlčela.

Teď ještě vezmete dítěti peníze! Ostuda, hanba!
Běž, mami. Prosím tě, jdi.

Odešla jsem bez rozloučení, vzteky vřela. Dítěti vzít jeho peníze a ještě mě vypakovalo! Ona ke mně stejně zase přijde a poprosí o odpuštění!

Jenže uplynul měsíc. Kája se neozvala, na zprávy nereagovala.

Sedím teď u Jitky, muchlám v ruce papírový kapesník:
Zřekla se mě, rozumíš? Vlastní dcera! K vnoučatům mě nepustí, nezvedá telefon.

Jitka mi dolila čaj.
A co jsi jí řekla?
Řekla jsem pravdu! Že neumí hospodařit, jsou zmatenci!
A peníze jsi darovala Matyášovi?
No jasně.
Tak už to nebyly tvoje peníze, otočila se Jitka. Takže si s nimi mohli udělat, co chtěli.
Ale já je dávala na mobil!
Oni potřebovali oblečení, pokrčila rameny. Dítě nemohlo běhat v zimě v riflích.

Otevřela jsem pusu, ale Jitka mě zastavila.
A o hypoče už se nezmiňuj. Obojí spláceli roky, dřeli, děti živili. Ty jsi je nazvala neschopnými.
Já to myslela dobře, zesmutněla jsem. Vždyť jim jen chci pomoct…
Chceš, kývla Jitka. Ale vychází to jako výčitky. Zkus zavolat první. Omluv se.

Pevně semkla rty a odvrátila hlavu. Přeci jsem matka a chci pro ně jen to nejlepší…

Rate article
Add a comment