Oto příběh:
— Petr! Ty rošťáku, prevíte! Pojď sem hned!!!
Babička Božena, obratná ve svých pohybech, už zametala rozbitý hrnek z podlahy a nadávala na Petra, předem vědouc, že se do zítřejšího rána neukáže. V minulosti, když byl ještě mladý a hloupý, přiběhl na babiččiny křiky. Ale po několika případech, kdy dostal utěrkou a koštětem přes zadek, zmoudřel. Nyní neomylně rozpoznával podle intenzity hlasu míru nebezpečí. Kdy se může ukázat večer a kdy raději za dva nebo tři dny.
Tentokrát ve snaze chytit myš náhodou shodil ze stolu zapomenutý hrnek. Minule vysypal balíček s krupicí a předtím tu bylo ještě mnoho menších nedorozumění. Vše kvůli mrzutým myším. Ale babička Božena stále, z neznámého důvodu, nadávala Petrovi, i když za to on sám vlastně nemohl. Jen dělal svou práci a pravidelně ji odevzdával, přinášejíce babičce na polštář zadávené myši, krty a krysy.
Ráno, když se probudila a uviděla další “zprávu”, babička Božena se rychle pokřižovala a začala starou píseň:
— Petře! Ty darebáku! Proč mi to táhneš do postele? Vyženu tě, prevíte!
A když uviděla rozbitý hrnek, rozčílila se ještě víc. Ale musím přiznat, že na veřejnosti si svou kočku pochvalovala. Prý je to vynikající myšilov, čistotný a mazlivý. Petr se snažil nezklamat a hlídal malou babiččinu úrodu se vší pílí. Jinak by myši v sklepení zničily všechny brambory a mrkev. A krupici by si také nenechaly ujít.
Rozbitou keramiku a jiné nedorozumění Petr filozoficky počítal k nezbytným ztrátám.
Ten večer babička Božena nalila do misky mléko a dlouho volala kočku, ale ta se někam zašila a tvrdohlavě odmítala se ukázat:
— Koči, kočkó, Petře, rošťáku. Kde jsi zmizel? Mléko zkysne. No, a čert tě vem…
Babička se rozhodla usmažit si na večeři brambory. Otevřela víko sklepa a, hekaje, začala sešlapovat po schodech dolů. Ohýbajíc se v zádech a mžourajíc očima, se dostala k oddílu s bramborami. Když si oči zvykly na šero, babička Božena uviděla Petra.
Třásl se a těžce dýchal. Přední pravá tlapka byla oteklá, dvakrát tak silná než levá. A vedle na bramborových hlízách ležela veliká mrtvá zmije.
„Pane Bože!“ zalapala babička po dechu, živě si představujíc, jak jí do ruky zatínají jedovaté tesáky. Už jen z toho okamžitě vyskočil tlak a srdce začalo být nepravidelně. „Petříčku, můj zachránče. Ty se chystáš umřít? Hned, hned. Vydrž. Ach ty rošťáku, co bych si bez tebe počala?“.
Popadnoucí kočku, babička Božena se dostala ze sklepa, popadla kabelku s peněženkou a v přezůvkách utíkala k sousedovi.
— Pavle! Pavle! Pomoz mi! Rychle mě vezmi do okresního města.
— Co se stalo, babi Boženo? Proč ten spěch, když je venku už noc?
— Musím k veterináři. Petra pokousala zmije. Vezmi mě, prosím tě! S tebou to pak vyrovnám, za benzín i za nepohodlí.
— Hned, babičko Boženo. Řeknu ženě a jedeme.
U veterinární kliniky babička Božena vystoupila z auta. Neustále povzdychla a naříkala, vyndala kočku, která, těžce dýchajíc, visela jako hadrová panenka, a rychle přispěchala do čekárny.
— Dcerko, — obrátila se na ošetřovatelku. — Pomozte prosím. Zachraňte Petříčka, jinak nikoho jiného nemám.
Krátký pohled na nešťastnou kočku stačil, aby hned určila diagnózu.
— Had? Kdy to bylo?
— Dnes. Ale přesně nevím. Našla jsem ho ve sklepě a hned k vám.
— Rychle na infuzi.
Petra odnesli.
Asi po dvaceti minutách se lékařka vrátila do čekárny a obrátila se na babičku Boženu:
— Pojďme vyplnit dokumenty. Vy jste tedy majitelka? Jak se jmenujete?
— Anna Nováková.
— Aha, jak se jmenuje kočka? Kolik má let?
— Petr, má šest, asi. Prosím, zachraňte ho. S Petrem si povídám, díváme se na filmy, a zimě s ním je tepleji. Kde bych našla takového myšilova? A také mne zachránil před hadem.
Babička Božena se rozplakala.
— Uklidněte se. Uděláme vše, co bude v našich silách. Budete ho muset nechat přes noc na klinice. Přijďte zítra, uvidíme, co a jak.
— Slečno, řekněte, je to drahé?
— Nebojte se. Zaplatíte jen za léky. Jsem si jistá, že bude v pořádku. Kočka je to postrach! Dostal se z toho.
— Jak se jmenujete?
— Věra Prokopová.
— Pánbůh vám žehnej, Věruško.
V autě se babička Božena zeptala Pavla:
— Pavle, můžeš mě zítra ráno vzít zpět?
— Babi, Boženo, zítra jedu do práce v sedm…
— Tak já pojedu s tebou.
— Ale klinika otevírá až v devět.
— Nevadi, počkám.
— No dobře. Zítra přijedu.
Následující den, když Věra Prokopová šla do práce, uviděla starou klientku sedět na lavičce u kliniky. Stařenka plná naděje vstala a šla jí vstříc:
— Jak je můj rošťák?
— Podíváme se teď.
O půl hodiny později babička Božena, tisknoucí kočku k hrudi, šla k autobusové zastávce, hladila Petra po hlavě a říkala:
— Věruška řekla, že za tři dny budeš jako nový. Koupím ti smetanu. Ale ne z obchodu, ale domácí, a klobásu. Zasloužil sis to. Ty jen žij déle, ty rošťáku!
