Ty ho nemiluješ, ale nám bylo dobře, zkusíme to znovu, ano?
Rozvedli jsme se před třemi lety, všechno proběhlo klidně, bez velkých hádek. Jak jsme napsali do prohlášení nesouhlasíme si povahami. Naše dcera ze začátku myslela, že to je jen další hádka, že táta na chvíli odjel do Brna.
O víkendech se zase potkávali, hráli si spolu na Petříně, večer jsme seděli u jednoho stolu a jedli koprovku. Potom Robert mizel do šera a Eliška dlouho stála u okna, zoufale počítala tramvaje a hlídala, kdy táta projde pod kaštany…
Minulý týden měla naše Eliška šesté narozeniny. Za poslední rok se s Robertem moc často nevídala. Dva důvody: Robert poznal jinou ženu a už nemohl být s dcerou každou sobotu, a já měla přítele. S Milanem jsme se seznámili na zájezdu do Českého ráje. Eliška zaostala za skupinou, já ji hledala, a Milan se taky rozhlížel, zmatený, že se oddělil od ostatních. Spolu jsme se dobrouzali ke zbytku, dali se do řeči a vyměnili si čísla. Všechno bylo zahaleno mlhou jako ráno u Malé Strany.
Oproti Robertovi byl Milan tichý jako kapr pod hladinou, ale působil spolehlivě. Nikdy nezapomněl, nikdy se nezpozdil, jeho sliby byly pevné jak Karlův most. U Roberta jsme naopak dost věcí nabourali zřejmě kvůli jeho nesoustředěnosti jsme se rozešli…
Na narozeniny Elišky byli oba pozvaní. Trochu jsem se bála, jestli spolu vydrží v jedné místnosti. Eliška samozřejmě vyhlížela tátu, ale k Milanovi se chovala jako ke starému kamarádovi.
Všichni hosté byli přesní jako hodiny na orloji, jen Robert přišel pozdě. Eliška dokonce trvala na odkladu slavnostní chvíle, tak jsem musela vyplnit čas vyprávěním historek a klepy z Břevnova.
A najednou se táta zjevil! S obrovitou krabicí a nádhernou mašlí, pro mě měl velikánskou kytici pivoněk. Bylo mi trapně. Milan se představil, ale Robert, jako by byl čas zahalen v mlze, znovu převzal vládu nad bytem. Usazoval hosty, dirigoval nalévání kofoly, jednal jak kdysi.
Eliška mu nevlezla z paty. Milan se trochu stáhl, vidět, že se necítil příliš příjemně, i když jsem ho všemožně povzbuzovala úsměvy a řečí.
Za chvilku Milan vstal a vymluvil se naléhavou prací. Rozloučil se, zmizel jako sen.
Po jeho odchodu Robert rozvázal jazyk ještě víc. V kuchyni, když jsme krájeli bábovku, jsem se ho snažila uklidnit a v tom mi bývalý manžel nečekaně řekl:
Ty ho nemiluješ. Nám bylo fajn, proč to nezkusit znovu?
V hlavě mi plavaly podivné myšlenky, ale nakonec jsem jen zamumlala:
Ne, Robe, nechci. My dva už ne. Zůstává mezi námi jen Eliška, nic víc. Jsem ráda, že se o ni staráš, že na tebe čeká, ale já už na tebe nečekám a to zvlášť od chvíle, kdy ses začal stýkat s jinou ženou.
Ale to je jinak, to je jen tělem, ne duší, já s ní nechci být navždy…
O to víc bys měl hledat někoho, s kým chceš vydržet dlouho.
Hosté odcházeli. Robert zůstával jako poslední, myl se mnou hrnečky, uložil Elišku do jejího povlečení s ježky, a dál doufal, že jej požádám, aby zůstal. Když poznal, že zůstane jen ve snu, jen se usmál, poděkoval mi, políbil mě na tvář a rozloučil se jako podzimní vítr.
Zavolala jsem Milanovi:
Milane, co kdybychom zítra spolu zašli na piknik do Stromovky?
Milan se zachichotal, prý všechno odloží, přijede za námi s Eliškou v devět ráno.
Devět hodin přesně, rozezvonil se zvonek a Eliška vykřikla: Hurá! Pokračování narozenin! Náš podivný trojlístek strávil den pod stromy, na obloze pluly lodičky z mraků. Když jsme se vrátili domů, ptala jsem se Elišky:
Eliško, vadilo by ti, kdyby Milan bydlel s námi?
Holčička se zamyslela, koukla na mě přes špičku nosu a pronesla:
Ty na něj vždycky čekáš… tak ho uvidíš každý den.
A pak všechno rozplynulo, stěny se rozvlnily a v mlze voněly pivoňky.