Veronika byla známá svou přímočarostí. Když promluvila, pravda vždy zazněla bez obalu – ať už ji chtěl někdo slyšet, nebo ne.
Třeba když Eliška flirtovala celé ráno s novým IT technikem. Mezitím stíhala vyřizovat objednávky, jako by měla křídla. Veronika se jen zeptala: “Ty víš, že jeho žena je v porodnici, že?” A bylo po flirtu.
Nebo Tereza, která marně bojovala s kouřením. Zkoušela náplasti, žvýkačky, dokonce nějakou “zázračnou” elektronickou cigaretu. Veronika jen pozvedla obočí: “Viděla jsi někdy, co je uvnitř? Nikdo neví. Zvláštní, co?”
Lidé se jí vyhýbali – kdo by chtěl narazit na její břitký jazyk? Ale jí to bylo jedno. Pravda je pravda, i když ji nikdo nechtěl slyšet.
Když Veronika odjela na stáž do zahraničí, všichni si oddechli. Kouřili u vchodu, flirtovali s klienty, v pátek se poflakovali po kanceláři, ať byli ženatí nebo ne.
Po třech týdnech se vrátila. Obvykle chodila v upnutých šatech, s perfektním líčením a silnou vůní. Ale tentokrát měla ošoupané džíny, hrubý svetr o dvě velikosti větší a žádný make-up. Vlasy stažené do culíku. Sluneční brýle nesundala, než zmizela v kanceláři. Místo parfému jen lehký náznak vůně.
A hlavně – nikoho nekritizovala. Ani asistentku, která zase nepřipravila dokumenty, ani IT technika častujícího manželku zprávami. Ani právnička, hrabající se v papírech, nezaznamenala její pozornost.
“Neprošla stáž,” prohlásil právník.
“Je nemocná,” tipovala si asistentka.
“Zamilovaná!” zasmála se Eliška.
“A proto ten velký svetr?” ušklíbla se překladatelka.
“Každopádně za hodinu je meeting. Radši se připravte, než klepy.”
Ale do hodinové schůzky nepřišla. Čekali. Nervózně přešlapovali.
A najednou IT technik u okna vykřikl: “Hele, támhle je!”
Všichni se nahrnuli k oknu.
Na druhé straně ulice, v útulné kavárně, seděla Veronika. Ale jiná. Ne proto, že byla bez make-upu a s jednoduchým culíkem. Ale proto, že naproti ní seděl muž, který jí něco vyprávěl, a ona se smála.
**Jejich** Veronika. Smála se.
Všichni zírali, jako by nevěřili vlastním očím. Ta přísná, nevrlá Veronika teď vypadala… šťastně.
“Víš, ráno jsem nenašla tu košili, co jsem chtěla,” řekla Veronika muži a usmála se. “Tak jsem vzala tvůj svetr.”
“Líbí se mi víc, když na sobě nemáš nic,” odpověděl jí.
Veronika zčervenala a lehce ho bila pěstí do ramene.
“Přestaň.”
“Nemůžu,” naklonil se k ní. “Musíme rychle dodělat práci a jet ke mně. Nebo k tobě. Je mi to jedno. Od té doby, co jsme se potkali na letišti, je všechno jinak.”
“Souhlasím.”
“Mimochodem,” zašeptal, “máš ten svetr naruby.”
“Ty vole!”
“Tak určitě pojedeme ke mně, ať ho můžeš sundat.”
Rozesmála se. Vytáhla telefon a vytočila číslo.
V kanceláři zazvonil telefon na recepci.
“Dobrý den, tady NeoTech! Paní Veroniko? Jasně. Ale tady na vás čekají na meetingu. Jak to, že nepřijdete? Cože? Nemocná? To mě mrzí, brzy vám bude lépe!” Recepční pak vběhla do zasedačky.
“Naše Veronka je nemocná!” ohlásila.
“To jsme viděli,” přikývl IT technik. Všichni sledovali Veroniku, jak zdravá jak řípa nasedá s cizím mužem do auta. Na pár dní ji neuvidí. A nemá cenu jí volat.
“Proč?” divila se asistentka.
“Už jsi někdy přišla do práce v naruby oblečeném svetru?” ušklíbla se Eliška. “A pak měla sluneční brýle, aby nikdo neviděl, jak jsi strávila noc? Když tě nezajímá, že nejsi nalíčená? Ten pohled, kdy je ti všechno jedno, protože myšlenkami jsi pořád s ním.” Pokrčila rameny.
Asistentka zpracovávala informaci. Stejně jako ostatní.
Eliška se ušklíbla a odešla.
„Nemocná“, „neprošla stáž“. Já říkala, že je zamilovaná. A teď je naše Veronka jiná.”
“Na jak dlouho?” zamračil se IT technik.
Eliška ho změřila pohledem.
“No, to záleží na vás, mužích,” řekla a vyšla ven.
I ta nejtvrdší pravda může změknout, když přijde láska.