Veronika byla pověstná svou přímočarostí. Když něco řekla, šlo to přímo na dřeň. Jestli to druzí chtěli slyšet, nebo ne, to už byla čistě jejich věc.
Třeba Lucie jednou celé ráno koketovala s novým správcem IT. Mezitím rychle vyřizovala objednávky a kolem ní to jen svištělo. „Doufám, že víš, že jeho žena je právě na mateřské?“ zeptala se Veronika s ledovým klidem. A tím celá ta sladká idylka skončila.
Anebo třeba Barbora, která marně bojovala s kouřením. Zkoušela náplasti, žvýkala speciální bonbóny, ale nic. Pak objevila zázračnou e-cigaretu a každou půlhodinu utíkala „na jednu“. Veronika jen suše poznamenala: „Viděla jsi někdy složení té tvojí zázračné věci? Já taky ne. A nikdo jiný taky ne. Zajímavé, že?“
Lidi se jí raději vyhýbali. Kdo by chtěl skončit pod jejím řezavým posměchem? Jí to ale bylo jedno. Pravda byla prostě pravda. Ale kdo ji vlastně potřeboval?
Když Veronika odjela na stáž do zahraničí, všichni si oddechli. Kouřilo se u zdi, flirtovalo s novými klienty, v pátek vypuklo šílenství a v temných zákoutích kanceláří se posílaly polibky. Ženatí, svobodní, prostě všichni.
Za tři týdny se vrátila. Normálně chodila v upnutých šatech, vysokých podpatcích, s obláčkem těžké vůně a dokonalým make-upem. Tentokrát vešla v obnošených džínách a velkém svetru, který jí byl nejmíň o dvě čísla větší. Žádný make-up, vlasy stažené do culíku. Sluneční brýle nesundala ani v budově, jen zamířila do své kanceláře. A místo obvyklé vůně jen lehký nádech parfému Truth od Calvina Kleina.
Co bylo ale nejpodivnější – neopravila sekretářku, že zase nepřipravila papíry na ranní poradu. Neokřikla správce, že furt visí na telefonu s manželkou. Minula krabice s dokumenty, kolem nichž se kroutil právník. Nic. Skoro jako by ji nezajímali.
„Neprošla stáží,“ prohlásil právník.
„Jestli není nemocná,“ navrhla sekretářka.
„Zamilovaná!“ zachechtala se Lucie.
„A proto má na sobě svetr o dvě velikosti větší?“ pousmála se překladatelka.
„Každopádně za hodinu je porada. Radši se připravte, než tady drbat.“
Jenže za hodinu Veronika do zasedačky nepřišla. Přestože všichni čekali. Nervózně postávali.
A najednou správce IT u okna vykřikl:
„Tak koukejte! Támhle je!“
Všichni se nahrnuli k oknu.
Na druhé straně ulice byla útulná kavárna. A u stolku seděla jejich Veronika. Ale byla… jiná. Ne proto, že byla bez make-upu a měla obyčejný culík. Ne. Prostě proto, že naproti ní seděl chlap a něco jí vyprávěl. A ona se smála.
Jejich. Veronika. Smála se.
Všichni v zasedačce se nemohli odtrhnout od okna. Jako by se potřebovali ujistit, že to opravdu je ta jejich Veronika – ostrá, nevrlá, nasupená – sedící tam naproti někomu, kdo ji dokázal změnit.
„Víš, prostě jsem ráno nemohla najít tu svoji halenku,“ řekla Veronika Petrovi a usmála se. „Tak jsem hodila tvůj svetr.“
„Já mám radši, když na sobě nemáš vůbec nic,“ odpověděl muž.
Veronika zčervenala a lehounce ho udeřila pěstí do ramene.
„Přestaň.“
„Nemůžu,“ naklonil se k ní. „Musíme rychle dodělat práci a jet ke mně. Nebo k tobě. Je mi to jedno. Od té doby, co jsme se potkali na letišti, je všechno jinak.“
„Souhlasím.“
„Mimochodem,“ zašeptal muž, „máš ten svetr naruby.“
„Do háje!“
„Takže rozhodně musíme k mé, abychom ho sundali.“
Rozesmála se. Vytáhla telefon a vytočila číslo.
Všichni v zasedačce uslyšeli zazvonit telefon na recepci.
„Společnost Vás vítá! Paní Veroniko? Dobře. Ale čekají tu na Vás na poradu. Že nepřijdete? Cože? Jste nemocná? No tak… rychlé uzdravení!“
Sekretářka hned vtrhla do zasedačky.
„Naše Verči je špatně!“
„To vidíme,“ přikývl správce IT. Všichni zírali na Veroniku, která, naprosto zdravá, nasedala do auta s neznámým mužem. „Bude pryč nejmíň pár dní. A fakt jí nepište ani nevolte.“
„Proč?“ podivila se sekretářka.
„Už ses někdy objevila v práci v naruby oblečeném svetru?“ usmála se Lucie. „A pak nosila sluneční brýle, aby nikdo neviděl, jak jsi strávila noc. Když ti je jedno, že nejsi nalíčená. Když máš všechno u prdele, protože jen fyzicky jsi tady, ale myšlenkama pořád s ním.“ Koketně pokrčila rameny.
Sekretářka zpracovávala tuto informaci. Ostatní taky.
Lucie se ušklíbla a vydala se ke dveřím.
„Nemocná“, „neprošla stáží“. Já říkala – zamilovaná. A teď je naše Verča prostě jiná.“
„Na jak dlouho?“ zachmuřeně poznamenal správce IT.
Lucie ho odměřila vědoucím pohledem.
„To už záleží na vás, chlapi,“ a vyšla z místnosti.
Věra Novotná.