„Rodina hladoví a ty kupuješ byty!“ křičela matka.
„Lence a Veronice dáme dvougarsoniéry, a Honzovi třípokoják. Slíbil, že se o nás bude starat, až budeme staří,“ řekl Jaroslav v okně, za nímž tiše padal sníh.
Jaroslava mlčky přikývla a listovala starým fotoalbem. Ze zažloutlých fotografií se na ni usmívaly děti: Lenka s mašličkami, Honza v roztrhaných džínách a malá Veronika, celá od písku na pískovišti.
Jaroslav přisedl, položil dlaň na její ruku. „Je to spravedlivé. Poctivě.“
Netušili, že to bude jejich poslední rozhovor. O týden později Jaroslav tiše odešel ve spánku. Prostě se neprobudil.
Lenka se o otcově smrti dozvěděla, když pospíchala do práce. Matka volala s pláčem v hlase:
„Lenko… Tatínek je po smrti…“
Vše to jako by zamrzlo. Jak to? Vždyť nedávno slavili jeho narozeniny…
Na pohřbu Lenka držela pohromadě. Pomáhala matce, objímala Veroniku, snažila se k rozumu přivést Honzu, který se potácel s prázdným pohledem. Po pohřbu vzala vše na sebe – nákupy, účty, návštěvy u matky.
„Honzo, jak dlouho ještě budeš zahálet? Je ti pětadvacet!“ nevydržela Lenka.
„Nech mě být. Nepoučuj mě,“ bručel bratr.
„Máma žije jen z důchodu! Veronika studuje. A ty?“
„To je moje věc,“ otočil se ke zdi.
Matka mlčela. Pro ni byl Honza pořád „její chlapeček“.
Půl roku poté Jaroslava překvapivě zavolala Lenku na rozhovor.
„Honza má problémy… Zapletl se do dluhů. Rozhodla jsem se prodat byty… oba.“
„Jaké byty?! Táta je šetřej pro nás s Veronikou!“
„A co? Jsou na mě. Vdáte se, manželé vám pomůžou. A Honza se brzo ožení.“
„Mami… myslíš to vážně?“
„Rozhodla jsem se,“ ukončila to matka.
Lenka odešla nikam. Déšť, louže, listí… Sedla si na lavičku. Kamarádka Tereza jí na čas poskytla přístřeší. Lenka žila mezi krabicemi, sepisovala papíry na hypotéku, poslouchala, jak sousedovic kočky škrábou na dveře nebo jak vrčí výtah ve tři ráno.
Mezitím matka volala:
„Honza nemá práci. Nemají co jíst. Pomoz.“
„Nemůžu! Mám hypotéku, mami!“
„Kupuješ byty, a rodina hladoví?!“ křičela matka.
Jednoho dne přišla Veronika. Uplakaná.
„Máma chce, abych přestala studovat a šla do práce. Nemůžu.“
„Přestěhuj se ke mně,“ řekla Lenka.
Pronajaly si garsonku. Veronika dostudovala. Později se vdala. Muž z dobré rodiny. Žili spolu, šťastně.
Matka na svatbu nepřišla.
Pak začaly znovu telefonáty:
„Honza čeká dítě. Mají těžké. Důchod mu dám, můžu se k tobě nastěhovat?“
„Ne, mami. Už do toho nejdu.“
„Takže matka na ulici?!“ křičela.
Lenka si změnila číslo. Nové dala jen Veronice.
Měsíce plynuly. Lenka vyřídila hypotéku, pořídila si zrzavou kočku. Život se srovnal. Veronika volala, chodila na návštěvy. Pak přišla novina:
„Jsem těhotná!“
Brzy se narodil chlapeček – pojmenovali ho Jaroslav, po dědečkovi.
Jednoho dne Lenka dostala dopis. Rukopis – matčin.
„Odpusť mi… Mýlila jsem se. Víťa pracuje. Mám vnučku. A ty jsi měla pravdu. Všechny děti se mají milovat stejně.“
Lenka si otřela slzy. Pak usedla ke stolu.
„Napíšu jí,“ řekla Veronice. „Ať ví, že nemám zlost.“