Tvoje žena si už úplně dělá, co chce. Vysvětli jí, jak se má chovat, poučovala mě moje maminka.
Lucinko, mám zítra kolaudaci! Pozvala jsem hromadu lidí, ale víš, ještě jsem neměla čas nic v novém bytě zařídit. Pomůžeš mi, viď?
Samozřejmě, paní Nováková, odpověděla Lucie, i když si plánovala na víkend něco úplně jiného.
A tak to začalo. Chlebíčky pro třicet lidí. Caesar salát. Mísa uzenin. Ovocná mísa. Výzdoba obýváku. Rozmístění nábytku.
Představte si: páteční večer místo romantické večeře s manželkou nákup ve velkém supermarketu. Sobota, šest ráno vaření v cizím bytě.
Pavle, aspoň mi pomož s židlemi! prosila Lucie manžela.
To zvládneš líp než já, ty máš cit na krásu, mávl rukou a dál koukal do telefonu.
Ve tři odpoledne se byt mé tchyně proměnil k nepoznání. V obýváku luxusní občerstvení, všechno vkusně naaranžované, květiny na svých místech. Lucie na ten výsledek hleděla a byla úplně vyčerpaná.
První hosté dorazili přesně ve čtyři. Kolegové paní Novákové, sousedky ze starého domu, její kamarádky. Všichni paní domu objímali, chválili byt, předávali dárky.
Lucie stála v kuchyni a krájela další citron.
Kde je vlastně ta vaše snacha? zeptal se někdo z hostů.
Tam vzadu v kuchyni kmitala, mávla ledabyle rukou paní Nováková. Lucie! Pojď se pozdravit!
Lucie vyšla, usmála se, kývla.
To je milá snacha, obdivovala ji dáma v elegantním saku. Šikovná, zlaté ručičky!
No jo, dobře jsem ji vychovala, zasmála se pyšně paní Nováková. Teď mám v rodině jistotu.
Pak přišlo něco, co Lucii zaskočilo. Místo k sezení pro ni nebylo.
Lucinko, však ty si ani nesedneš, omlouvala se tchyně. Lepší budeš sledovat občerstvení a nosit talíře.
Lucie pouze přikývla. Co jiného mohla dělat?
A tak stála stranou jako obsluha. Nosila jednohubky, dolévala šampaňské, sbírala použité ubrousky. V obýváku se stoly se vedly živé řeči, připíjelo se, smálo.
Pavlo, vzpomínáš, jak jsme v práci… začala jedna z kolegyň.
Lucie v tichosti poslouchala cizí vzpomínky na život, do kterého nikdy pořádně nepatřila.
Lucie, můžeš prosím doplnit ovoce? zavolala hlasitě tchyně.
Lucie šla do kuchyně. Omyla hroznové víno, naaranžovala ho.
Jé, to je nádhera! radovali se hosté. Paní Nováková, vy máte zlatou pomocnici!
Pavel si uměl vybrat ženu do domácnosti! podotkla dáma v saku. Určitě vaří a uklízí každý den!
Všichni se smáli. Pavel se usmíval s pýchou.
Na co je vlastně pyšný? Na to, že má doma služku zdarma?
A to nebyl konec.
U stolu se konverzace víc uvolnila, hosté se rozpovídali a rozesmáli.
Jé, Heleno, pověz o Pavlovi z doby, kdy byl na fakultě všechny holky z něj byly na větvi! zachechtala se jedna ze starých kamarádek tchyně.
Co už bych připomínala, koketně mávla paní Nováková, ale bylo vidět, že jí to lichotí. Celý ročník byl do něj, dvacet mu bylo a fešák jak žádný jiný!
Všichni se smáli. Pavel sice trochu zčervenal, ale bylo vidět, že je zvyklý na mamčiny chvály.
Lucie mezitím leštila skleničky na servírovacím stole. Nikdo si jí nevšímal. Jakoby byla inventář potřebná, ale neviditelná.
Na univerzitě za ním chodily holky v zástupu, dál se chlubila paní Nováková. Dokonce děkan žertoval: Z Pavla bude pěkný donchuán! A měl pravdu! Kolik měl románků před Lucií!
Mamko, stačí, snažil se ji mírnit Pavel.
Ale prosím tě, Lucie ví, že nebyla první, zasmála se tchyně. Chlap musí něco zažít! Jinak nebude vědět, jak vést rodinu.
Dáma v saku přikývla:
Tak je to správně, Heleno. Ženě to neuškodí, aspoň ví, že je muž zkušený.
Přesně! podpořila ji paní Nováková. A Lucie je naše klidná. Žádná žárlivka!
Všichni se otočili k Lucii. Čekali reakci. Chtěli potvrzení, že je opravdu klidná.
Lucie jen tiše přikývla. Neměla na vybranou.
Lucie, jak jste se s Pavlem vlastně poznali? zeptala se sousedka.
Lucie už chtěla odpovědět, ale tchyně ji předběhla:
V bance! Pavel tam začínal jako manažer, Lucie byla poradkyně. Hned bylo vidět, že je zodpovědná.
Zodpovědná. Jako pracovní reference.
Řekla jsem hned Pavlovi: koukni na tu holku. Žádná lehkomyslná, je domácí typ. Ta bude pro rodinu!
Představte si, že o vás mluví jako o zboží. Pro rodinu vhodná.
Dobře jste udělala! zvolala dáma v saku. Je vidět, jak je zručná! Všechno zařídila, uklidila, pohostila.
Jasně, potvrdila pyšně paní Nováková. Hned jsem poznala, že jí můžu svěřit rodinu. Ne jako dnešní holky, co myslí jen na sebe.
Teď to byla už drzost Pavel mlčel. Nepřerušil matku. Nepostavil se za svoji ženu. Jen seděl a poslouchal, jak je jeho manželka probíraná jako klisna na dražbě.
A kdy budou děti? došla řeč na nevyhnutelné téma. Heleno, ty už se těšíš na vnoučata!
Tchyně povzdechla:
Velmi se těším! Jenže mladí pořád čekají práce, samé povinnosti. A čas běží!
Lucii začaly pálit tváře. To bylo citlivé. S Pavlem se snažili o dítě už skoro dva roky. Lucie se v tajnosti vyšetřovala, brala vitamíny. Zatím bylo všechno v pořádku, ale každý měsíc přinášel zklamání.
To je jejich věc, takticky dodala sousedka.
Jistě! souhlasila paní Nováková. Ale už jsem jim několikrát naznačila, že by bylo na čase! Roky letí, babička chce vnoučátka!
Lucie zatnula rty. Naznačila? Každý týden se ptala: Tak co, nějaká novinka? A Lucie vždycky jen zrudla a omlouvala se.
Třeba ještě nejsou připraveni? obezřetně namítla jedna z hostek.
Prosím tě! odmávala tchyně. My v jejich letech už děti dávno měli, a žijeme! Dneska si jen hledají výmluvy. Mateřský pud se nezapře!
Lucie odešla k oknu.
Lucinko! zavolala na ni tchyně. Co tak smutná? Pojď k nám, probíráme důležité věci.
Lucie došla až ke křeslu Pavla.
Podívejte, jakou má Pavel hodnou ženu, pokračovala paní Nováková. Stačí říct a udělá, co je třeba. Žádná moderní, co jen poroučí.
Jaká má žena práva? filozoficky dodala dáma v saku. Hlavní je, aby byl muž šťastný a rodina vzkvétala.
Přesně tak! přidala další hostka. Štěstí ženy je v domově, v dětech.
Lucie poslouchala a cítila, jak se uvnitř svírá čím dál víc. Mluvili o ní, ale ne s ní.
Heleno, pamatuješ Pavlovu první vážnou známost? zeptala se přítomná byla to snad Alžběta?
Jé, to mi nepřipomínej! zasmála se tchyně. Jo, byla sympatická, ale pěkně tvrdohlavá. Děkuji, že se rozešli!
Proč jste se rozešli? zajímali se hosté.
Paní Nováková si všechny významně přeměřila:
Byla tvrdá povaha, vždycky musela mít poslední slovo, pořád odporovala. To nebyla žena, ale trest! Řekla jsem Pavlovi, ať si dobře rozmyslí, jestli takovou chce.
Pavel rozpačitě přešlápl, ale mlčel.
Dobře jsi udělala! schválila dáma v saku. Matka pozná, co je pro syna dobré. Jinak by se jen trápil.
Lucie, dones prosím ještě led, požádala tchyně.
Lucie šla do kuchyně, otevřela mrazák, vytáhla kostky ledu. Chvíli jen bezmyšlenkovitě hleděla.
Najednou ji napadlo není součástí oslavy. Je tu jen jako obsluha.
Stála v kuchyni s kyblíkem ledu a dívala se z okna. Venku se stmívalo. Na balkoně naproti svítila světla tam se odehrávaly jiné životy.
Z obýváku zněl veselý ruch, někdo zpíval karaoke, všichni se přidali.
Lucinko! Led a kávu, prosím! zavolala tchyně.
Lucie zapnula kávovar, vzala kyblík s ledem a šla do obýváku.
No vida, naše pracantka! zahlásila vesele dáma v saku. Lucie, proč jsi tak vážná? Pobav se s námi!
Je unavená, mávla rukou tchyně. Celý den na nohou. Ale tak to ženy mají musí vše zvládat. Taková je ženská úloha.
Samozřejmě! přidala se sousedka. Chlap musí hlavně vydělávat!
A já snad nevydělávám? ozvala se Lucie tiše.
Všichni se po ní otočili. Ticho.
Co, Lucie? nechápavě se zeptala tchyně.
Ptám se snad taky vydělávám peníze? řekla Lucie hlasitěji.
Pavel se zamračil:
Lucie, proč to vytahuješ?
Protože teta Jana řekla chlap vydělává, má odpočívat. A já snad nevydělávám?
Hosté si mezi sebou vyměnili nejisté pohledy. S tím nepočítali.
Jasně že vyděláváš, řekla smířlivě dáma v saku. Ale je to jiný.
Co jiného?
No víš, začala ty jsi poradkyně. Pavel je projektový manažer. Má větší zodpovědnost.
Takže moje práce se nepočítá. A domácí práce jsou taky moje. Doma i v práci. A Pavel jen v práci. Ale odpočívat má on.
V místnosti se rozezněla trapná pauza.
O čem to mluvíš? vyjel Pavel. Jak to souvisí?
Tak, že jsem připravovala kolaudaci dva dny. Nakupovala, vařila, zdobila. Celý den pracuji bez přestávky. A dokonce pro mě není ani židle.
To nebylo schválně! snažila se omluvit tchyně. Jen jsme to špatně spočítali.
Jasně, špatně spočítali. Nepomysleli na mě. Protože pro vás jsem služka.
Lucie! okřikl ji ostře Pavel. Stačí!
Stačí co? Říkat pravdu?
Lucie, klid, vmísil se jeden z hostů. Máš nervy.
Přestaň dělat ostudu! zuřila tchyně. Taková scéna mezi hosty!
Ale mezi hosty rozebírat moje soukromí můžete? Mluvit o tom, že nemám děti můžete? Probírat Pavlovy bývalé můžete?
Tchyně zbledla.
To jsem nechtěla.
Ale mluvila jste o Alžbětě. Jak je dobře, že odešla, protože měla vlastní názor. A všichni jste přikyvovali je dobře, že je teď Pavel s ženou, co vyhoví.
Lucie se zadívala na každého u stolu.
Víte něco? Alžběta měla pravdu! Neměla bych ze sebe nechat dělat služebnici zdarma!
Co to říkáš! Pavel vstal. Co za služebnici?!
Víte, co jsem si dneska přála? pokračovala Lucie tiše. Přála jsem si slyšet: Představte se, to je moje žena Lucie. Pracuje v bance, je chytrá a talentovaná. Ale místo toho zaznívalo: Jak je šikovná. Jak je klidná. Pro rodinu ideální.
Lucie, no tak, začal Pavel.
Co já?! přerušila ho Lucie. Ty jsi mlčel! Když maminka říkala, jak jsem hodná, mlčel jsi! Když teta Jana mudrovala o právech žen, mlčel jsi! Když všichni rozebírali moje soukromí, mlčel jsi!
Třásl se jí hlas. Slzy, které celý den skrývala, jí pomalu stékaly po tváři.
Už mě nebaví být ta hodná!
Otřela si oči.
Omlouvám se, že jsem zkazila oslavu. Ale už nechci hrát ideální snachu.
A rázně šla ke dveřím.
Lucie, počkej! zavolal Pavel. Kam jdeš?
Na balkon. Vyvětrat si hlavu, odvětila bez zaváhání. Užijte si to dál. Ale tentokrát bez personálu.
Otevřela dveře na balkon. Za nimi zůstaly hlasy a hudba. Na hvězdné obloze mohla být konečně sama.
A konečně mohla plakat.
Strávila na balkoně déle než hodinu. Nejdříve plakala z bolesti, studu a úlevy. Pak se otřela a dívala se na světla města.
Z bytu byly slyšet tlumené hlasy. Hosté, zdá se, odešli bylo slyšet jen Pavla a paní Novákovou.
Nechápu, co se do ní dostalo! rozhořčovala se tchyně. Takhle před hosty!
Mami, možná má trochu pravdu, ozval se nejistě Pavel.
Pravdu? Nakřičet na starší? Zkazit oslavu?
Lucie se zaposlouchala přes dveře.
Vždyť celý den dřela.
A co má být? Já jsem taky makala, když jsem byla mladá. Nikdy jsem si nestěžovala! Rodina je dřina, Lucie by to měla vědět. Žena má znát své místo.
Lucie se trpce pousmála. Ani po všem to nepochopila.
Ale přece jen…
Stačí! Musíš jí domluvit. Vysvětli jí, jak se má chovat. Jinak jí to stoupne do hlavy!
Lucie vešla dovnitř. Pavel s tchyní stáli mezi špinavým nádobím.
Vážný rozhovor je dobrý nápad, řekla klidně.
Lekli se.
Lucinko, nasadila tchyně úlisný tón. Nezlob se, nemysleli jsme to špatně.
Vím, kývla Lucie. Nejste zvyklí, že mluvím.
Lucie, projednáme to doma, poprosil Pavel.
Ne, co začalo tady, skončí tady.
Lucie si sedla na jedno z křesel, kde před chvílí seděli hosté.
Pavle, zítra jedu na týden k rodičům, potřebuju přemýšlet.
O čem přemýšlet? polekal se Pavel.
Jestli chci zůstat v rodině, kde si mě neváží.
Nedramatizuj, řekl Pavel.
Není to drama, klidně Lucie řekla. Je to volba. Buď se změní vztah, nebo změním svůj život.
Tchyně si odfrkla:
Mladí dneska hned vyhrožují!
Pavle, jestli ti náš vztah záleží, zamysli se. Ne nad tím, jak mě usměrnit, ale nad tím, proč tvoje žena plakala na balkoně, zatímco tvoje matka slavila.
Za týden přijel Pavel k mým rodičům. Seděl v kuchyni, nervózně točil prstenem na ruce.
Lucie, vrať se, prosím. Všechno bude jinak.
Lucie se na něj dlouze zadívala.
Dobře. Zkusíme to.
Od té doby už nikdy na rodinné oslavě neplakala.
Protože se naučila hájit svoje právo na úctu.