“Ty mi nejsi nic!” — ten křik macechy bolel víc než nůž
“Ty mi nejsi nic!” — vykřikla Jana a zabouchla dveřmi tak silně, že se zachvěly sklenice v kredenci. V domě zavládlo hrobové ticho. Alena se sesunula na okraj židle, svírajíc v rukou hrnek, ve kterém už dávno vychladl čaj.
“Mami, co se stalo?” — nahlédla do kuchyně mladší Tereza.
Alena jen zavrtěla hlavou. V očích jí zasvítily slzy.
“Zase Jana řvala?”
“Volala třídní…” — zašeptala žena. — “Ale nic, to není důležité…”
Tereza přistoupila blíž a objala matku kolem ramen:
“Mamko, no tak nebreč. Všechno se srovná.” — I když bylo Tereze teprve třináct, už dlouho v ní přebývala zvláštní zralost. Někdy se zdálo, že je starší než její patnáctiletá nevlastní sestra.
Za půl hodiny se z práce vrátil Petr. V domě se rozvoněla večeře. Všichni kromě Jany seděli u stolu.
“A kde je?” — zeptal se, pohlédnuv na prázdnou židli.
“Naštvala se,” — odpověděla Tereza, opatrně míchajíc polévku.
Petr se podíval na ženu. Ta vinuplně odvrátila zrak.
“Volala třídní. Jana propadá ze všech předmětů. Zkusila jsem si s ní promluvit…” — Alena zmlkla, snažíc se skrýt slzy.
Petr vstal a zamířil k dceřinu pokoji. Zaklepal.
“Nelez dovnitř!” — ozvalo se zpovzdálí.
“Jsem sám. Můžu?”
Dveře se pootevřely a Jana, přesvědčivši se, že za ním nikdo není, neochotně vpustila otce dovnitř.
“Co to má být za nepořádek?” — podíval se na rozházené věci a prázdný obal od instantních nudlí.
“Alena zase…” — začala dívka, ale otec ji přerušil:
“Sám jsem volal paní učitelce Novákové. Opravdu se ti hroutí všechny známky. Co se děje, Jano?”
Ta mlčela. Začala cpát učebnice do batohu.
“Nechci, abys Alenu milovala, ale mohla bys ji aspoň respektovat. Každý den ji raníš.”
“A ona mě ne? Vzal jsi ji s Terkou do obchoďáku, a já jsem tu byla sama!”
“Zapomněla jsi, že jsem tě tehdy potrestal za útěk v noci za kamarádkou?”
“Samozřejmě! Já jsem strašná, a Tereza je svatoušek!”
“Přestaň!” — Petrův hlas ztvrdl. — “Zacházíš příliš daleko!”
Odešel bez čekání na odpověď. V kuchyni seděla Alena, svírajíc dlaně. Slova jí uvázla v krku. Ale když se na muže podívala, neřekla nic. Až po chvíli promluvila:
“Už nevím, co dělat. Jana mě odstrkuje, žárlí na tebe. Snažila jsem se, opravdu… ale nikdy jsem se jí nestala blízkou.”
“Vím, miláčku,” — Petr ženu objal. — “Ale co teď?”
“Musíme se na čas rozdělit,” — s námahou vypravila Alena.
“Cože?” — odtáhl se. — “To myslíš vážně?”
“Možná když pocítí, že jsi jen s ní, něco v ní změní…”
Jana slyšela každé slovo, schovaná za dveřmi. V hrudi jí vzplála naděje. “Táta se ke mně zase vrátí.”
Ráno Petr dceři oznámil, že se stěhují do starého bytu. Tereza se rozbrečela. Vtrhla do Janina pokoje a zakřičela:
“Nenávidíš moji mámu a bereš mi tátu!” — a vyběhla, prásknuvši dveřmi.
Jana nečekala, že se vše tak obrátí. Jásala, dokud si neuvědomila, jak těžký je život bez Aleniných rukou. Nikdo nevařil. Nikdo nepomáhal s úkoly. Otec byl v práci a ona musela vařit těstoviny a prát ponožky. Stal se přísným, tvrdým, netrpělivým. Ne jako Alena, která tiše vysvětlovala, i když jí křičela do tváře.
Blížily se narozeniny. Jana se rozhodla upéct dort sama. Našla recept, vyšlehala těsto… ale neuhlídala. Korpus připálila. Když se otec vrátil, uviděl dceru plakat nad zčernalým plechem.
“Tati… vraťme se domů,” — zašeptala, schoulivši se do jeho náruče. — “Odpusť mi. Mám tě ráda… i Alenu… i Terku…”
“Já tě taky miluji, holčičko. Ale vrátit se… to není tak snadné. Zranili jsme je. Nejprve se musíme zeptat, jestli nás chtějí zpět.”
Jana mlčela. Bylo jí hanba. Strašná hanba.
“Musíš pochopit,” — řekl Petr, — “Alena ti sice není matkou, ale zaslouží si respekt. A také… musíš se omluvit.”
Celou noc Jana nemohla usnout. Poprvé za dlouho necítila vztek. Jen stud a bolest. Ráno požádala otce, aby ji odvezl za Alenou a Terezou.
Omluvila se. Upřímně. Se slzami. Aleně. Tereze. A za pár dní poprvé v životě zašeptala: “Mami… odpusť mi.”
A nikdo nevěděl, kdo z nich v tu chvíli plakal víc.
Tenhle večer jsem si uvědomil, že láska není jen o slovech, ale o trpělivosti. Někdy musíme projít bolestí, abychom pochopili, kdo nás má skutečně rád.