Třicet let jsem pracovala v textilní továrně, abych měla jistotu, že se moje děti budou mít lépe než já. A teď, když jsem slavila sedmdesátiny, jediný dárek byl květinový koš doručený kurýrem. Stála jsem s těmi květinami uprostřed prázdného bytu a brečela. Kdyby mi někdo před čtyřiceti lety řekl, že takhle bude vypadat moje sedmdesátiny, vysmála bych se mu do očí. Ale život má drsný smysl pro humor a nikdy se neptá, jestli už jsme připravení na pointu.
Ve čtvrtek ráno jsem se vzbudila v šest, i když jsem nikam nemusela. Stará rutina, vždyť jsem třicet let vstávala před svítáním, abych stihla ranní směnu v továrně v Brně.
Šila jsem pracovní oděvy, haleny, zástěry v Brně bylo tehdy několik textilek a v každé byly ženy skloněné nad šicími stroji. Píchaly si jehlama do prstů a snily o lepší budoucnosti svých dětí. Pro koho jiného by to člověk dělal?
Můj Oldřich, budiž mu země lehká, dělal u železnice. Společně jsme to celé táhli. Nemůžu si stěžovat měli jsme svoje. Nejprve malý byt v Žabovřeskách, pak výměna za dvoupokoják s kuchyní v Králově Poli.
Ústřední topení, balkon na parkoviště. Ale naše děti měly vždycky čisté prádlo, teplý oběd a učebnice do školy. Pavel chodil na doučování z angličtiny, Libuška na počítačový kurz. Oldřich bral přesčasy, já šila sousedkám záclony a šaty na svatby.
A vidíš vyplatilo se. Pavel vystudoval práva, dnes má advokátní kancelář v Praze. Libuška má firmu někde v Brně, dělá něco s marketingem, popravdě nikdy jsem přesně nepochopila co, ale lidi jí za to platí, tak očividně je v tom dobrá. Jsem na ně pyšná. Opravdu. Jen to v poslední době chutná trochu jako čaj bez cukru znáš to, něco tomu chybí.
Oldřich odešel před osmi lety. Srdce. Rychle, bez varování večer si lehnul a už se nevzbudil. První rok mi děti volaly každý den. Druhý každý týden. Teď Pavel zavolá v neděli po obědě, když si zrovna vzpomene.
Libuška píše SMSy, krátké, až to někdy vypadá jako telegram: Mami, jak zdraví? Pusu. Odpovím: Dobře, holčičko. Co jiného bych měla napsat? Že večer říkám nahlas zprávy do televize, aby tu aspoň někdo mluvil? Že v sobotu jediná, kdo na mě promluvil, byla pokladní v Albertu?
Na tuhle oslavu jsem se chystala týden. Bláznivá ženská jsem upekla jsem tvarohový dort podle receptu od mámy. Koupila nový ubrus. Vyndala slavnostní porcelán, který jsme s Oldřichem dostali ke svatbě a nikdy ho nepoužívali na běžné večeře. Čtyři talíře. Protože Pavel říkal, že se pokusí dorazit, a Libuška napsala, že uvidí podle rozpisu.
Ráno zavolal Pavel. Unavený hlas, jako by celou noc nespal. Mami, nezlob se, mám jednání v soudu, posunuli mi to z dalšího týdne na dneska, nemůžu tam nebýt. Ale v sobotu určitě přijedu, slibuju!
Za hodinu přišla Libuščina SMSka. Ani nezavolala. Mami, musím na konferenci do Ostravy, nestihnu dorazit, mám tě ráda, o víkendu to oslavíme!!! Tři vykřičníky. Jako by jejich množství něco změnilo.
Stála jsem v kuchyni, koukala na ty čtyři talíře. Na dort. Na ten legrační ubrus se slunečnicemi, co jsem si koupila, protože vypadal vesele. No a pak jsem to začala uklízet. Talíře zpátky do kredence. Ubrus složený, dort překrytý utěrkou.
Ve tři zazvonil domovní zvonek. Kurýr. Mladý kluk, možná mu bylo dvacet. Přinesl obrovský koš květin růže, lilie, něco, co jsem ani nepoznala. A obálka. Nejdražší mamince, přejeme hodně zdraví a vše nejlepší! Pavel a Libuška.
Kurýr se usmál: Všechno nejlepší, paní! Někdo vás má moc rád.
Ten koš byl těžký. Postavila jsem ho na stolek v předsíni a zavřela dveře. Sedla jsem si na stoličku vedle věšáku a seděla tam, nevím, pět minut nebo dvacet. Květiny voněly tak silně, až z toho bylo na omdlení.
Večer volala Olina jediná sousedka, se kterou opravdu pořád mluvím. Je jí pětasedmdesát, bydlí o patro níž, sama jako já. Vidím, že máš narozeniny, tak pojď ke mně na čaj, upekla jsem štrúdl. Tak jsem šla. Seděly jsme u ní v kuchyni skoro do desíti. Olina se na děti radši neptala. Chápala.
V sobotu Pavel přijel. Sám, bez manželky, bez dětí. Byl tu tři hodiny, z toho hodinu řešil něco mobilem na balkoně. Nechal mi obálku s penězi na komodě v předsíni. Libuška nakonec ohlásila, že víkend padá něco mi do toho vlezlo, mami, ale na Vánoce opravdu přijdu.
A tehdy mi došlo jedno. Ne že by mě děti neměly rády. Mají. Ale po svém když jim to vyjde v diáři, mezi jednáním v Praze a konferencí v Ostravě. Mají mě rády tak, jako já měla ráda šití poctivě, ale s pohledem pořád na hodinách. Třicet let jsem dělala všechno pro to, aby nemuseli žít jako já, ale nikdo mě neupozornil, že za jejich lepší život budu sama.
Ten dort jsme snědly s Olinou. Květiny vydržely týden, pak uvadly. Obálku od Pavla jsem schovala k Oldřichovým služebním papírům.
Včera jsem si koupila lístek na zájezd do Jeseníků. Autobusem, na dva dny, se skupinou seniorů. Olina jede taky. Když jsem to řekla Libušce do telefonu, byla překvapená: Mami, od kdy ty jezdíš na výlety?
Od sedmdesátých narozenin, holčičko, odpověděla jsem.
V telefonu bylo ticho. Tak tři vteřiny. Pak Libuška řekla: To je fajn, mami, a začala mluvit o něčem jiném. Ale ty tři sekundy ticha pro mě znamenaly víc než všechny její vykřičníky ve zprávách. Vím, že to jednou pochopí. Možná až sama bude sedět u prázdného stolu v šedesáti. Ale už na to čekat nehodlám.
Je mi sedmdesát. Nohy mi slouží, mám lístek na autobus a sousedku, co umí ten nejlepší štrúdl v baráku. Oldřich by jen mávnul rukou: Věro, nemrač se, jeď. Takže jedu.