Třicet let jsem pracovala v továrně, abych zajistila dětem lepší život. K sedmdesátým narozeninám mi dali dohromady květinový koš s doručením domů.
Stála jsem v prázdném bytě s košem květin od kurýra, slzy mi tekly po tvářích. Kdyby mi někdo před čtyřiceti lety řekl, že svoje sedmdesátiny oslavím takhle, vysmála bych se mu do očí. Jenže život má zvláštní, drsný smysl pro humor a neptá se, jestli jste na jeho pointu nachystaná.
Toho čtvrtečního rána jsem se probudila o šesté, přestože jsem nikam nemusela. Staré návyky třicet let jsem vstávala před svítáním, abych stihla první směnu v brněnském Oděvním závodě.
Šila jsem uniformy, zástěry, pracovní oděvy. Brno mělo tenkrát několik takových podniků, v každém seděly ženy shrbené nad stroji, s jehlami zabodnutými v prstech a sny napasovanými do dětí. Pro koho jsme to všechno dělaly, když ne pro ně?
Můj Jaroslav, budiž mu země lehká, pracoval na dráze. Táhli jsme to spolu. Nenaříkám nebyli jsme boháči, ale svoje jsme měli. Nejprv garsonka v Líšni, pak výměna za dvoupokojáč s kuchyní na Lesné.
Ústřední topení, balkon s výhledem na parkující auta. Ale děti měly vždy čisté oblečení, teplou polévku a knihy do školy. Martin chodil na doučování z angličtiny, Ivana na počítačový kurz. Jaroslav bral přesčasy, já si přivydělávala po večerech šila záclony a svatební šaty sousedkám.
A vyplatilo se to. Martin vystudoval práva, teď má advokátní kancelář v Praze. Ivana podniká v Brně, něco s marketingem; nikdy jsem přesně nepochopila, co všechny ty internety znamenají, ale platí jí za to slušně a dobře. Jsem na ně hrdá, doopravdy. Jenže v té hrdosti je teď něco nahořklého jako když pijete čaj bez cukru: tváří se stejně, ale chybí mu chuť.
Jaroslav odešel před osmi lety. Srdce. Rychle, bez varování večer šel spát a ráno už se neprobudil. První rok děti volaly denně. Druhý rok jednou týdně. Teď mi Martin zavolá v neděli po obědě, když nezapomene.
Ivana píše esemesky, stručné, jako by posílala telegram: Mami, jak zdraví? Pusu. Odepisuju: Dobře, holčičko. Co jiného bych měla napsat? Že si večer povídám s televizí? Že v sobotu na mě promluvila jen prodavačka u pokladny v Kauflandu?
Na tyto narozeniny jsem se chystala týden. Jako hloupá upekla jsem tvarohový koláč, ten s lineckým těstem podle receptu od mé maminky. Koupila jsem nový ubrus. Vytáhla servírovací sadu z pravého porcelánu dostali jsme ji s Jaroslavem ke svatbě a nikdy běžně nepoužívali. Čtyři prostírání. Martin totiž řekl, že se pokusí přijet, Ivana napsala, že uvidí, co jí vyjde v rozpisu.
Ráno telefonoval Martin. Hlas unavený, skoro rozespalý. Mami, nemůžu přijet, mám zkoušku v soudě, přesunuli to z příštího týdne na dnešek. Opravdu mě to mrzí. Ale v sobotu přijdu určitě, ano?
O hodinu později SMS od Ivany. Ani nezavolala. Mami, je konference v Ostravě, nestíhám, mám tě ráda, v sobotu to vynahradím!!! Tři vykřičníky. Jako by vykřičníky měly nahradit, že tu u stolu nebude sedět.
Stála jsem v kuchyni, dívala se na ty čtyři talíře. Na koláč. Na ten nový, veselý ubrus se slunečnicemi připadal mi šťastný, když jsem ho kupovala. Pak jsem je začala uklízet. Talíře do skříně. Ubrus složit. Koláč zakrýt utěrkou.
Ve tři odpoledne se ozval domovní zvonek. Kurýr. Mladík, dvacet pětadvacet let, v modré bundě. Stál tam s obrovským košem květin růže, lilie, cosi, co jsem neznala. A obálka. Nejdražší maminko, přejeme zdraví a všechno nej, Martin a Ivana.
Kurýr se usmál: Všechno nejlepší, paní, někdo vás moc má rád.
Vzala jsem ten koš. Byl těžký. Postavila jsem ho v předsíni na stolek a zavřela za sebou dveře. Pak jsem si sedla na stoličku u věšáku, seděla jsem tam minutu, pět i dvacet. Kytky voněly silně, skoro až dusivě, v uzavřené předsíni.
Večer mi volala Hana jediná sousedka, která ke mně chodí. Sedmdesát pět let, bydlí o patro níž, sama, stejně jako já. Boženo, máš narozeniny, pojď na čaj, upekla jsem jablečný závin. Šla jsem. Seděly jsme do desíti v její malé kuchyni. Hana se na děti neptala. Chápala.
V sobotu Martin skutečně přijel. Sám, bez manželky a vnoučat. Byl tu tři hodiny, z toho celou jednu stál na balkoně s telefonem u ucha. Nechal mi obálku s penězi na komodě v předsíni. Ivana nakonec víkend zrušila něco mi do toho vlezlo, mami, ale o Vánocích určitě přijedu.
A tehdy jsem pochopila jednu věc. Není to tak, že by mě moje děti neměly rády. Mají. Jenže po svém, ve svém diáři, mezi soudními případy a konferencemi po republice. Milují mě, jak jsem já milovala své šití poctivě, ale s hlavou sklopenou ke stroji a očima na hodinách. Třicet let jsem pro ně dělala všechno, byla pyšná, že nemusejí dřít jako já. Jenže nikdo mi neřekl, že za jejich lepší život zaplatím svým prázdným bytem.
Koláč jsme s Hanou nakonec snědly samy. Kytky vydržely týden, pak uvadly. Obálku od Martina jsem schovala do šuplíku, kde Jaroslav míval všechny svoje železniční dokumenty.
Včera jsem si koupila zájezd do Adršpašských skal. Autobus, dva dny, parta seniorů. Hana jede se mnou. Když jsem to oznámila Ivaně do telefonu, překvapeně se smála: Mami, ty někam jedeš?
Od svých sedmdesátých narozenin, holčičko, odpověděla jsem.
V telefonu bylo tři vteřiny ticho. Pak Ivana řekla to je super, mami, a stočila řeč jinam. Ale ty tři vteřiny ticha znamenaly víc než všechna její SMS s vykřičníky. Vím, že to jednou pochopí. Možná až sama bude mít šedesát a prázdnou židli u stolu. Ale na to už čekat nehodlám.
Je mi sedmdesát, mám zdravé nohy, zájezd v kapse a sousedku, která umí nadýchaný závin. Jaroslav by řekl: Božko, nebruč a jeď. Tak jedu.