Třicet let jsem pracovala v továrně, abych mým dětem zajistila lepší život. Teď, k sedmdesátým narozeninám, se složili na koš květin s doručením. Stála jsem v prázdném bytě s košíkem od kurýra a plakala jsem. Kdyby mi někdo před čtyřiceti lety řekl, že své sedmdesátiny strávím takhle, považovala bych to za zlý vtip. Ale život má temný smysl pro humor neptá se, jestli jste připraveni na pointu.
Toho čtvrtečního rána jsem se probudila v šest, i když už nemusím nikam vstávat. Staré zvyky třicet let jsem vstávala před rozbřeskem, abych stihla ranní směnu do továrny.
Šila jsem pracovní pláště, zástěry, uniformy. Brno mělo tehdy několik takových závodů a v každém seděly ženy u šicích strojů, s jehlami zaraženými v prstech a sny zapíchnutými v dětech. Pro koho jiného to všechno bylo, když ne pro ně?
Můj František, odpočívej v pokoji, pracoval na dráze. Táhli jsme domácnost spolu. Nestěžuji si byli jsme spokojení. Nejdřív garsonka na Lesné, pak výměna za dva pokoje s kuchyní v Žabovřeskách.
Dálkové topení, balkon s výhledem na parkoviště. Ale děti měly vždy čisté prádlo, teplé jídlo a knížky do školy. Marek chodil na doučování angličtiny, Libuška na kurz počítačů. František bral přesčasy, já po večerech šila sousedkám záclony a šaty na svatby.
A vida, vyplatilo se to. Marek vystudoval práva, dnes má advokátní kancelář v Praze. Libuška má vlastní agenturu v Brně, něco s reklamou, nikdy jsem úplně nepochopila, co přesně dělá, ale lidé jí platí a žije dobře. Jsem na ně pyšná. Opravdu jsem. Jenže ta hrdost poslední dobou chutná jako neslazený čaj je to podobné, ale chybí tomu něco podstatného.
František odešel před osmi lety. Srdce. Rychle, bez rozloučení v noci si lehl, spal a už se neprobudil. První rok děti volaly každý den. Druhý rok jednou týdně. Dnes Marek zavolá v neděli po obědě, když nezapomene.
Libuška posílá SMSky, krátké, jako telegram: Mami, jak zdraví? Pusu. Odpovídám: Dobře, holčičko. Co jiného bych měla napsat? Že večer mluvím s televizí? Že v sobotu mi jediné slovo řekla prodavačka v Albertu?
Na tyhle narozeniny jsem se chystala týden. Pořád ta pošetilá ženská upekla jsem tvarohový koláč podle receptu po mé mamince. Koupila jsem nový ubrus. Vytáhla jsem porcelánový servis, co jsme s Františkem dostali ke svatbě a nikdy běžně nepoužívali. Čtyři místa. Protože Marek říkal, že se pokusí zastavit a Libuška napsala, že uvidí, co harmonogram.
Ráno volal Marek. Hlas unavený, jako by nespal. Mami, nedám to, mám soud, přesunuli z příštího týdne na dnes, nemohl jsem odmítnout. Ale v sobotu určitě přijdu, dobře?
Hodinu nato SMS od Libušky. Ani nezavolala. Mami, konference v Ostravě, nestihnu, mám tě ráda, o víkendu to napravím!!! Tři vykřičníky. Jako by počet vykřičníků nahradil její místo u stolu.
Stála jsem v kuchyni a dívala se na ty čtyři talíře. Na koláč. Na ten směšný nový ubrus se slunečnicemi, co mi přišel veselý. A pak jsem je začala uklízet. Talíře do skříně. Ubrus složila. Koláč přikryla utěrkou.
Ve tři zazvonil zvonek. Kurýr. Mladý kluk, sotva přes dvacet, v modré bundě. Držel mohutný koš květin růže, lilie, něco dalšího, co nepoznám. A obálka. Nejdražší maminko, přejeme Ti hodně zdraví a vše nejlepší! Marek a Libuška.
Kurýr se usmál. Všechno nejlepší, paní! Někoho máte, kdo vás má rád.
Vložila jsem koš na stolek v předsíni a zabouchla dveře. Pak jsem si sedla na stoličku u věšáku a seděla tam možná pět minut, možná dvacet. Květiny voněly těžce, v tom těsném předsíňovém koutě až omamně.
Večer zavolala Miluše jediná sousedka, se kterou si ještě povídám. Sedmdesát pět, bydlí o patro níž, sama jako já. Boženo, máš narozeniny, zajdi na čaj, upekla jsem jablečný koláč. Šla jsem. Seděly jsme do desíti v její kuchyni. Miluše se na děti neptala. Věděla proč.
V sobotu Marek dorazil. Sám, bez ženy a vnoučat. Tři hodiny, z toho hodinu byl na balkoně na telefonu. Položil obálku s penězi na komodu v předsíni. Libuška nakonec víkend odřekla něco mi do toho vlezlo, mami, ale na Vánoce stoprocentně.
A tehdy jsem pochopila jednu věc. Ne že by mě děti neměly rády. Mají. Po svém, v mezičase, mezi soudními řízeními a konferencemi v Ostravě. Milují mě tak, jako já kdysi své šití poctivě, ale s hlavou u stroje, jedním okem na hodinách. Třicet let jsem pracovala pro ně a byla pyšná, že nemusí žít jako já. Ale nikdo mě nevaroval, že cena za jejich lepší život bude prázdný byt.
Koláč jsme snědly s Miluší. Květiny vydržely týden, pak uvadly. Obálku od Marka jsem schovala do šuplíku, kde František míval železniční papíry.
Včera jsem si koupila zájezd do jižních Čech. Autobus, dva dny, klub seniorů. Miluše jede se mnou. Když jsem o tom řekla Libušce do telefonu, zněla překvapeně. Mami, ty teď někam cestuješ?
Od sedmdesátých narozenin, holčičko, odpověděla jsem.
Ticho v telefonu trvalo tři vteřiny. Pak Libuška řekla: To je fajn, mami, a změnila téma. Ale ty tři vteřiny ticha to znamenalo víc než všechny vykřičníky v jejích SMSkách. A já vím, že jednou pochopí. Třeba až jí bude šedesát a bude jí u stolu chybět židle. Ale nehodlám na to čekat.
Je mi sedmdesát, mám zdravé nohy, jízdenku na autobus a sousedku, co peče jablečný koláč. František by řekl: Božo, nekecej a jeď. Takže jedu.