Tři týdny manželství a myšlenky na rozvod
Dnes večer sedím u kuchyňského stolu a píšu tyto řádky. Jsou to teprve tři týdny, co jsem si vzala Vojtěcha, a už nevím, jestli to zvládnu. Každý den je jako zkouška trpělivosti, od které mi tuhne srdce. Moje máma, Alena Nováková, mi říká: „Adélko, vydrž, nerozbíjej to hned. Všechno potřebuje čas.“ Ale jak mám čekat, když cítím, že jsem udělala největší chybu svého života? Milovala jsem Vojtěcha, věřila, že budeme šťastní, a teď si říkám: Jak jsem se mohla tak mýlit?
Když jsme spolu chodili, bylo to jako z pohádky. Byl pozorný, nosil květiny, psal milé zprávy, sliboval, že postavíme rodinu, o které jsem vždy snila. Viděla jsem v něm muže, se kterým chci vychovávat děti, cestovat a smát se pitomým vtipům. Naše svatba byla před třemi týdny – krásná, s bílými šaty, tancem do rána a přípitky na věčnou lásku. Tehdy jsem se na Vojtěcha dívala a myslela si: Tohle je moje štěstí. Ale jakmile jsme začali žít spolu, pohádka se proměnila v noční můru.
První varování přišlo hned den po svatbě. Vrátili jsme se z krátkého líbánkového pobytu a Vojtěch místo aby mi pomohl vybalit, si lehl na gauč s mobilem. „Adélko, jsem unavený, vybal si to sama,“ prohodil. Překousla jsem to, říkala jsem si, že je opravdu vyčerpaný. Ale pak se z toho stalo pravidlo. Neumí nádobí, poházené ponožky jsou po celém bytě, a když ho poprosím o pomoc, odpoví: „Ty jsi přece manželka, to je tvoje práce.“ Moje práce? Já taky pracuju, vracím se domů stejně pozdě jako on, a večer ještě vařím, protože „nechce jídlo z dovozu“. Myslela jsem, že manželství je partnerství, ne služba jednoho druhému.
Ale to není vše. Vojtěch začal ukazovat svou pravou povahu, kterou jsem dřív neviděla. Rozčiluje se kvůli každé maličkosti: když nechám hrnek na stole, když ho požádám, aby vynesl odpadky, nebo když se s ním chci jen o něčem důležitém pobavit. Minulý týden jsem chtěla probrat naše plány – kdy začneme šetřit na auto, jak oslavíme výročí. A on mě přerušil: „Adélko, neotravuj, mám dost svých starostí.“ Jaké starosti? Ležet na gauči a scrollovat sociální sítě? Dívám se na něj a nepoznávám toho muže, který mi přísahal věčnou lásku.
Nejobtížnější je jeho přístup ke mně. Včera jsem vařila večeři, unavená po práci, a on vešel do kuchyně a řekl: „To guláš není tak dobrý jako ten od mámy.“ Málem jsem po něm hodila vařečkou. Není jako od mámy? Tak ať jí k mámě! Snažila jsem se, chtěla jsem mu udělat radost, a on mi ani nepoděkoval. Pak ještě dodal: „A mohla bys víc dbát na sebe, chodíš v tom županu jako stará bába.“ To byl poslední hřebíček. Jsem tři týdny vdaná a už mě kritizuje? Odešla jsem do ložnice a brečela jsem do polštáře. Ne kvůli jeho slovům, ale proto, že jsem si uvědomila: tohle není můj Vojtěch. Je to cizí člověk, se kterým nechci žít.
Zavolala jsem mámě, všechno jí pověděla. Alena Nováková poslouchala a pak řekla: „Manželství je práce. Musíte se přizpůsobit, on si zvykne a ty taky. Nespěchej s rozvodem, dej mu šanci.“ Ale jakou šanci? Nevidím v něm žádnou snahu změnit se. Neomluví se, nepomůže, neváží si mě. Cítím se jako služka, ne jako manželka. Máma tvrdí, že jsem příliš citlivá, že každý pár tím prochází. Ale já nechci „procházet“. Chci být s mužem, který mě respektuje, ne s někým, kdo si myslí, že mu mám sloužit.
Dnes ráno jsem Vojtěchovi řekla: „Pokud to takhle půjde dál, podám na rozvod.“ Podíval se na mě, jako bych žertovala, a odvětil: „No tak, Adélko, nedělej drama. Všechno je v pořádku.“ V pořádku? Pro něj možná, ale pro mě je to peklo. Neznám se sama. Kde je ta veselá, sebevědomá dívka, která tančila na svatbě? Teď jen dělám vše pro to, abych potěšila někoho, kdo si mě snad ani nezaslouží.
Začínám opravdu uvažovat o rozvodu. Vím, že to nebude lehké – vysvětlovat rodině, dělit věci, začínat znova. Lidi budou šeptat: „Tři týdny vdaná a už rozvod? Co je to za manželku?“ Ale mně jsou řeči jedno. Nechci žít s mužem, který mě činí nešťastnou. Snila jsem o rodině, ne o roli pokojské. A pokud se Vojtěch nezmění, odejdu. Raději budu sama, než s někým, kdo mě neváží.
Ale hluboko v duši pořád doufám. Třeba má máma pravdu a je to jen „přivykání“? Třeba Vojtěch pochopí, že mě ztrácí, a začne se snažit? Dala jsem si týden. Pokud se nic nezmění, zajdu k právníkovi. Do té doby se držím, i když každý den s ním je jako zkouška. Dívala jsem se na naši svatební fotku a přemýšlela: Kde je ten Vojtěch, který mi sliboval štěstí? A jak jsem se mohla tak spletit? Ale jedno vím jistě: Zasloužím si víc.