Tři manželství a čtyři děti. Žena s karavanem, nebo žena, která zná svou cenu?

Dobré zprávy

Nedávno jsem se ve zvláštním snu potkala s přítelkyní jménem Libuše Novotná. Na pohovce plující na rozbouřené Vltavě mi vyprávěla svůj životní příběh vlnil se jako krajka vánku v jarním rázu. Její úsměv plný naděje mě úplně uhranul a vlil mi do srdce důvěru, jakou jsem nikomu dosud nedala. Libuška měla za sebou tolik stoupání a pádů; připadalo mi, že prošla celé spektrum lidských emocí. Byla matkou čtyř dětí: dvacetidvouletého Františka, patnáctiletých dvojčat Zuzana a Radim, a pětileté holčičky Anežky všichni od různých otců, z různých manželství, jakoby kostky dominu rozházené po staré podlaze v činžáku na Žižkově.

Její první manželství skončilo v mlžném víru lahví a zapomenutých slibů manžel, kterého milovala, propadl alkoholu a ztratil chuť cokoliv změnit. Druhé manželství připomínalo neustálý déšť: její muž se živil tím, co Libuše a její máma donesly domů. Jejich cesty se rozešly, když jí bylo třiatřicet. V té době telefonovala pro velkou firmu v call-centru, a svět kolem ní pulsoval tichem i chaosem zároveň někdy jí připadalo, že pracovaly dvě Libuše najednou.

Časem ale první muž navštívil léčebnu v Bohnicích a pomalu vstával z popela. Mohli spolu mluvit, Františka občas vídal, dokonce posílal peníze, české koruny vonící smířením. Zato druhý manžel zmizel kdesi v Ostravě, nikdy se o dvojčata nezajímal. Libuše potkávala muže v barech, na nádraží, mezi stránkami knih, ale žádná známost nezakotvila v její realitě na delší dobu. Až jednou, v oné snové mlze, se přihlásila na sociální sítě a skrz digitální opar potkala muže ze vzdáleného Liberce.

O Vánocích mířila na jih, chtěla k vodě, a neuvěřitelně právě tam, v podivném městě obrácených hodin, žil ten muž. Setkání bylo jako plovací kolo v zrcadlovém jezeře přišel románek, polibky pod měsícem, smích rezonující mezi paneláky. Později se přestěhovala za ním, Zuzana a Radim chodili do místní školy. Ovšem muž začal náhle couvat nechtěl už žít svůj sen v realitě Libuše. Řekl jí to mezi balením kufrů a smíchem v závěji sněhu. Ona však v městě zůstala, zamilovaná do jeho uliček, ne do něj. František odešel k otci, Libuše ho nechala jít, bez zloby a srdce otevřeného nebi, kde proudí čapí hejna.

Nuda byla oblékla festivalové šaty, a tak se přihlásila na seznamku. Nesledovala touhou žádné drama, jen si užívala akvarelové okamžiky. Mezi všemi muži vynořil se Petr Mareš, o rok mladší, co nikdy do Prahy z rodného města necestoval. Porozuměli si hned, jako by v minulém životě byli sourozenci z Husitských válek. Deset měsíců nato se vzali na rozkvetlé louce, kde mraky připomínaly staré známé, a na svět přišla Anežka. Nyní žili na malé farmě u Lysé nad Labem, s husami a kozami na dvoře, a sny i touhy se jim nevysvětlitelně proplétaly v jedno, aniž by o tom někdy mluvili.

Poslouchala jsem její vyprávění, jakoby mi ho šeptal noční déšť na okně, a najednou jsem věděla: nikdy se nesmím vzdát, ani když čas teče pozpátku a stromy šeptají cizí jména. Péče o sebe je živá voda, sebeláska nezbytná. Mířit za muži, či manželstvím, je jako honit duhu krásné, ale zbytečné, pokud zapomenu na krásu života samotného. Děti nejsou překážka, vždy se najde někdo, kdo mě přijme, takovou jaká jsem, s čárou na ruce od kouzelného pera. Miluj se, Libuško, a važ si toho, co je teď.

Rate article
Add a comment