Dnes jsem si dala na talíř tři řízky – manžel vybuchl a prohlásil, že bych měla zhubnout.
Už šest let jsme manželé a za tu dobu jsme měli tři děti. Nejstaršímu Jakubovi je pět, dceři Tereze tři a nejmladšímu Honzíkovi teprve půl roku. Jmenuju se Jana, je mi šestatřicet. Vždycky jsem si přála pevnou rodinu a děti, a na první pohled mám všechno – ale v poslední době mám pocit, jako bych ztrácela sama sebe.
S Martinem jsme se potkali, když mi bylo skoro třicet. Všude kolem mě už kamarádky nosily zásnubní prsteny, vychovávaly děti a řešily školy a hypotéky, zatímco já pořád nemohla najít toho pravého. Práce-domov-práce. Tak jsem žila.
A pak se objevil on – vysoký, sebevědomý, bývalý sportovec, teď vedoucí oddělení. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mu mohla líbit. Ale projevoval zájem, zval mě na schůzky, ptal se na moje záliby. A když mě pozval, abych potkala jeho matku, pochopila jsem – je to vážné.
Jeho maminka je ta nejlaskavější žena. Hned od začátku mě přijala, říkala mi „sluníčko“ a popostrčila Martina, aby mě požádal o ruku. Vzali jsme se a já byla šťastná. Za devět měsíců se narodil Jakub a já šla na mateřskou. Pak přišla Tereza a nakonec Honzík. Od té doby jsem se už do práce nevrátila. Veškerý čas patří dětem a domácnosti.
Jakub chodí na tancování a kroužek malování, Terezu učím doma sama. Myslím si, že jsem dobrá matka. Ale je tu jedno „ale“ – přibrala jsem. Hodně. Teď vážím kolem osmdesáti kilo, zatímco dřív to bylo devětačtyřicet. Kdysi jsem dvakrát týdně chodila do fitka. Teď mám tři děti a najít chvilku pro sebe je skoro nemožné.
Párkrát jsem zkoušela cvičit doma – sotva začnu, jeden chce pít, druhý na záchod, třetí se hned hrnou do náruče. Jsou dny, kdy sotva najdu sílu vstát z postele, natož se věnovat cvičení.
Martin zpočátku žertoval: říkal mi „buchtičko“, „moje medvídě“. Vypadalo to, že ho to dokonce dojímá. Pak ale přestal. Jen tiše koukal, povzdechl si. A pak přišly výčitky.
Minulý týden jsme seděli u oběda. Dala jsem si tři malé řízky – byla jsem hladová, od rána jsem nic nejedla. A vtom mi dva sebral z talíře, hodil je zpátky na pánev a chladně pronesl:
„Musíš zhubnout. Viděla ses vůbec?“
Ztuhla jsem. A pak dodal:
„Kdybych se zamiloval do jiné, bude to tvoje vina. Potřebuju vedle sebe ženu, se kterou chci být. A ty… no, podívej se na sebe.“
Tyhle slova mě udeřily jako facka. Sklopila jsem oči, sevřela rty. Hlava mi jela na plné obrátky: „Má vlastně pravdu… Asi jsem se vážně zanedbala. Nejsem hezká. Jsem unavená. Už nejsem zajímavá…“
A já bych taky chtěla – do salonu, na manikúru, na masáž, aspoň do kavárny. Ale nemáme na to čas ani peníze. Všechno jde na děti, kroužky, nájem, půjčky, oblečení pro manžela – je vedoucí, musí vypadat solidně. Pomáháme i jeho matce, má malý důchod. A na mě už nic nezbývá.
Občas stojím v kabince, zkouším něco nového a brečím. Protože mi nic nesedí. Vypadám v tom hrozně. Cítím se ošklivá a zbytečná.
Manžel vydělává celkem slušně, ale peněz je pořád málo. A já nemám vlastní příjem – nepracuju. Jako bych byla v pasti: nemám čas jít do práce, a nemám sílu z tohohle kruhu uniknout.
Bojím se, že odejde. Vidím, jak se dívá na jiné ženy. Štíhlé, upravené, lehké. Snažím se. Upřímně. Ale nemám šanci být „dokonalá“. Pořád jen vařím, peru, žehlím, uspávám, utírám nosy a zadečky.
Někdy mám pocit, že kdyby nebylo tchýně, už by dávno sbalil kufry a byl pryč. Ona mu vždycky říká: „Martine, máš báječnou ženu, skvělou matku. Nemáš právo ničit rodinu kvůli pár kilům navíc.“
Chytla jsem se jejích slov jako tonoucí stébla. Žiju nadějí, že ho někdo rozumný přesvědčí. Že si vzpomene, proč mě měl rád. Že tohle všechno je jen dočasné. Že se k sobě zase najdu. Ale teď… je mi prostě strašně.
Občas se mi zdá, že se probudím v těle té bývalé Jany – štíhlé, veselé, sebevědomé. A pak mě ve tři ráno probudí Honzík křikem. A je to zase plínky, dudlíky, kašičky…
Jsem unavená. Už se necítím jako žena. Jsem jen funkce. Matka. Uklízečka. Stín.
A čím dál častěji se mi v hlavě rojí stejná myšlenka: „Co když opravdu odejde?“
