Trestance za chamtivost: Příběh podvodnického vodníka

Dobré zprávy

Dveře vrzly hned, jak zmáčkl zvonek. Na prahu stála starší žena, vypadala na osmdesát, s jasným, trochu posměšným pohledem.

„Dobrý den,“ řekl zdvořile.

„I vám, mladý muži,“ odpověděla. „A proč jste bez ohlášení? Ani se nezeptám ‚kdo je tam‘, nebojíte se, babičko?“

„Já, miláčku, už jsem se v životě bála všeho, co šlo,“ pousmála se stařenka. „Teď bych spíš měla strašidla vyprávět já. Tak pojď dál, jsi z úřadu nebo odkud?“

„Já, babi, jsem z firmy, co dělá zázračné filtry. Připojíš ho a voda z kohoutku je jako z pramene. Čistá, bez chemie. Jako za starých časů, kdy se dalo pít rovnou z potoka.“

„No teda, sám vodník za mnou přišel,“ podivila se babka. „To je dobrá věc. Tak pojď dál.“

Chlapciště demonstrativně si utřel boty o rohožku.

„Můžu si je nechat?“ zeptal se, když viděl čistou podlahu.

„Nech, co už. Dcera to umyje, je ještě mladá, ne jako já – stará bába.“

„Ale co to povídáte, vy jste čilá, hezká, tváře růžové – hned bych vás vzal na tancovačku,“ zamumlal s falešným úsměvem. „A kde máte kuchyň? Rád bych vám ten výrobek ukázal…“

„Lichotník,“ zachrčela babička. „Do zrcadel se už dávno nedívám, tak ti to věřím. Pojď, ukážu ti.“

Když vešli do kuchyně, chlapec se rozhlédl a najednou se zeptal:

„A proč se neodrážíte? Jste upír, nebo co?“

„Ne, ne,“ zasmála se stařena. „Jen dcera pověsila zrcadla vysoko a já jsem malá. Nedosáhnu, ani kdybych skákala.“

Začal montovat filtr, něco přitáhl, ukazoval kalnou vodu předtím a křišťálově čistou potom. Babička pozorně poslouchala, přikyvovala.

„Koupím,“ řekla najednou. „Ale nejdřív se mnou vypij čaj. Nerada piju sama. Pět minut – víc ne. Mám dobrý čaj, bylinkový.“

Rychle postavila vodu vařit, uvařila vonící čaj. Místnost se naplnila vůní máty a lipového květu.

„Máš rodinu?“ zeptala se nenápadně. „Děti?“

„Ne, zatím jsem sám.“

„A dobře. Děti by byly brzy. A jak ti chutná čaj?“

„Zázrak, babi. Kde takový seženu?“

„Já ho neseženu. Přinášejí mi ho víly k narozeninám.“

Zasmál se, myslel si, že si z něj utahuje. Ale brzy mu úsměv zmizel z tváře.

„Tak mi řekni, chlapče, proč chodíš po bytech? Kvůli čisté vodě? Nevěřím.“

Najednou začal mluvit, jako by to nebylo z jeho vůle:

„Ne, samozřejmě. Filtry kupuju levně v obchodě a prodávám je dvacetkrát dráž. Někdy do vody přidám něco, aby chutnala dobře. Lidi na to skočí a já mám zisk.“

„Tak vidíš,“ klidně přikývla stařena. „A já tě varovala: čaj je kouzelný. Kdo ho pije, nemůže lhát. Víly, říkáš? Ano. Tenhle čaj udělaly ony. Za podvod tě potrestají.“

Chtěl něco namítnout, ale už nemohl – jeho tělo se začalo měnit v lehký obláček páry, který pomalu klesl do měděné lavoru, co babička podstrčila.

„Chtěl jsi být vodník – teď jím budeš. Náš říční už dlouho prosí o pomoc. Deset let na řece odpracuješ, pak uvidíme.“

Vzala lavor a vylila vodu do dřezu.

„Aha, ‚proč se neodrážíte, babi?‘ Protože je mi už tři sta let. A dcera pověsila zrcadla vysoko, aby se lidi nebáli.“

Zasmála se, jako by to bylo jen pro sebe.

„První byl vyměnit plynoměr – teď řídí blesky při bouřce. Vzduch je jeho živlem. A tvým je voda. Seznámíte se. Až bude další déšť.“

Prošla kolem zrcadla, v kterém se neodrazilo nic. Jen stín sklouzl po podlaze a rozpustil se v tichu starého bytu.

Rate article
Add a comment