Dnes večer sedím u kuchyně a přemýšlím. Když jsem si brala Jakuba, věděla jsem, že má dceru z předchozího manželství. Markéta, jeho bývalá, opustila dítě před šesti lety – sbalila si věci a odjela do Rakouska s nějakým novým přítelem, začala nový život. Za tu dobu porodila další dvě děti, na svou prvorozenou vzpomíná jen dvakrát do měsíce přes videohovor a dárky posílá jen na svátky. Viděla jsem, jak ta holčička po matce touží, jak upřeně hledí do telefonu, doufajíc, že matka řekne: „Přijeď za mnou.“ Ale nikdy ji nezvala, nikdy nepřijela. Prostě svou dceru vymazala ze života.
Nejdřív žila u tchyně – Jakubovy matky. Ale ta poměrně rychle vzdala, nezvládala školu, její rozmazlenost a výbuchy. A tak ji vrátila otci. Jakub ji přivedl domů, podíval se mi do očí a tiše řekl: „Anička s námi zůstane. Nadlouho.“
Upřímně jsem se snažila být dobrou macechou. Kupovala jsem oblečení, vařila její oblíbená jídla, vyzvedávala ji ze školy, povídala si s ní. Snažila jsem se být kamarádkou. Ale ta holka se uzavřela. Postavila mezi nás zeď a ani se nepokusila ji prolomit. Nejenže mě ignorovala – dělala to demonstrativně, jako bych v jejím světě neexistovala.
Už jsou to tři roky. Dnes je jí dvanáct. A pořád žije s námi, velí, jako by to byl její byt, a ne náš společný s Jakubem. Každý večer si stěžuje otci: „Teta Jana mě nutí uklízet,“ „Teta Jana mi nekoupila, co jsem chtěla.“ A pak mi tchyně volá s výčitkami, že „se o dítě málo starám“ a že „až budu mít vlastní, naučím se, co to znamená být matkou.“ Ale sama s vnučkou nechce trávit čas, ani na hodinu si ji nevezme, když potřebuju k lékaři nebo do práce.
Všechno mě to vysiluje. Pracuju, starám se o domácnost, vařím, a teď jsem navíc těhotná. Jakub sice nestojí jen na straně dcery, ale stejně mě prosí, abych byla shovívavější. A já už nemůžu. Ta holka se stala zdrojem mého podráždění. Je nepořádná, hrubá, neumí poděkovat, neposlouchá a pořád je nespokojená. Není moje, a už si to ani před sebou nepřiznávám.
Občas v noci sedím v kuchyni a říkám si: „Kdybych tenkrát odmítla, aby se k nám nastěhovala… Kdybych trvala na svém…“ Ale už je pozdě. Nemůžu od Jakuba odejít – budeme mít společné dítě. Ať to zní sobecky jakkoli, čím dál častěji si přeju, aby jeho dcera sama chtěla zpátky k babičce. Aby řekla: „S babičkou je mi líp.“ Nebudu ji přemlouvat, abyla zůstala. Nebudu brečet.
Jen chci žít v klidu. Bez neustálých výčitek, bez boje o místo v tomhle domě. Chci, aby mé dítě vyrůstalo v lásce a pohodě, a ne v neustálém napětí a hádkách. Možná je tohle moje jediná šance, jak zachránit rodinu a neztratit sama sebe.