Chtěla jsem dceru, ale Bůh mi dal syna. A plakala jsem na jeho svatbě…
Když se konala velkolepá, hlučná oslava Aleše a Kateřiny a každý host s obdivem zvedal sklenku na zdraví mladých, nikdo si nevšiml, jak v rohu sálu jedna žena potichu utírala slzy. Byla to ženichova matka — Ludmila Nováková. A neplakala dojetím. Srdce se jí svíralo nikoli radostí, ale samotou, která, jak se jí zdálo, od té chvíle zůstane jejím věrným společníkem.
Kdysi dávno jí její matka řekla: „Porodíš-li syna, zůstaneš nakonec sama. Zkus to ještě, třeba bude holčička. Dcera patří matce, syn patří ženě.“ Tehdy se Ludmila jen mávla rukou. Zdálo se jí, že před ní je celý život, proč spěchat?
Už od mládí snila o dceři. Představovala si, jak ráno umývá malinkaté kulaté tvářičky, jak splétá kudrlinky a zavazuje mašličky. Dokonce jí vymyslela jméno — Anička. Koupila růžové zavinovačky, poprosila kamarádku, ať jí nevyhazuje věci po své holčičce — co kdyby se hodily.
Osud však rozhodl jinak. Narodil se chlapec. Aleš. A i když se do žádné Aničky samozřejmě nehodil, byl tak laskavý, něžný a kudrnatý, že mu Ludmila dlouho hleděla do očí a říkala si: „No, skoro jako holčička…“
Dokud byl malý, občas si ho lidé pletli s holkou. Pak ale vyrostl, stal se mužem, samostatným a sebejistým. Ale jeho povaha zůstala měkká, laskavá a otevřená. Ludmila na něj byla pyšná. Přesto někde uvnitř stále doutnala lítost — co kdyby se jí přece jen narodila ta Anička, kdyby se nebála, kdyby neodešla od manžela, kdyby nezůstala sama…
Když Aleš přivedl domů Kateřinu, Ludmila hned pochopila. Jejich pohledy, jejich smích, jak se drželi za ruce — to byla láska, opravdová, čistá. Tenkrát nedokázala říct to, s čím k nim původně přišla. Jen poprosila: „Nezdržujte se moc dlouho…“
Aleš poslušně přikývl, ale už tehdy v jeho očích bylo jasně vidět: tenhle chlapec už není dítě. Je to muž, který si rozhoduje sám.
Když o půl roku později oznámil, že se žení, Ludmile málem vypadlo srdce z hrůzy.
„Nechceš počkat? Alespoň až dostaneš diplom…,“ pokusila se ho přemluvit.
„Mami, láska nepočká,“ usmál se. „My s Kačkou jsme tým! S ní zvládnu všechno.“
Svatba byla velkolepá, veselá, s hudbou a tancem. A uprostřed všeho toho veselí seděla Ludmila stranou a tiše pozorovala ženicha. Svého syna. Už ne malého kudrnatého chlapce, ale dospělého muže, který odešel do vlastního života.
Kateřina nepřehlédla, co se děje. Přišla, něžně položila ruku na rameno své tchyně:
„Ludmilo Nováková, vy pláčete? Něco se stalo?“
„Ne, drahá… To jen… emoce…,“ odpověděla a otočila se.
Kateřina však nepovolila. A tak jí Ludmila vyprávěla — o snu mít dceru, o strachu ze samoty, o tom, jak těžké je být ženou, která má jen syna. Kateřina poslouchala, aniž by ji přerušila. Pak ji objala.
„Tak já vám budu dcerou, ano? Moc bych si to přála.“
Od té chvíle se vše změnilo. Kateřina s Alešem si pronajali byt, pak koupili vlastní. Žili odděleně, ale Ludmilu vždycky zvali k sobě. Na svátky, na víkendy. Kateřina často volala, radila se. A pak… se narodila vnučka. Tak kudrnatá, tak roztomilá — přesný obraz Aleše, a přitom ta Anička z jejích mladických snů.
Když Ludmila poprvé vzala holčičku do náručí, rozplakala se. Tentokrát však štěstím. Kateřina to viděla a jen zašeptala: „Teď jste babička. Moc vás milujeme.“
Uplynuly roky. Aleš postoupil v kariéře, Kateřina si otevřela vlastní podnik, a Ludmila se k nim přestěhovala. Prostorný byt, vlastní pokoj, pozornost a péče — všechno, o čem žena v jejím věku může snít.
Dnes s úsměvem vzpomíná na tu svatbu, na ty slzy. Často sedí na lavičce se sousedkou — jedna má dceru v Americe, která píše jednou za měsíc, druhá má dva syny, kteří chodí každý den.
„Nejde o to, kdo se narodí,“ říká Ludmila. „Jde o to, jak ho vychováte. Chtěla jsem dceru… A osud mi dal syna. A přidal i dceru. Děkuji ti, Pane.“
A když pozoruje, jak si vnučka hraje v písku, znovu v duchu říká své matce: „Mýlila ses. Syn může patřit i matce. Pokud ho tak sama vychovala…“