Jmenuji se Adéla a mám příběh, který mě trápí už roky. Možná, když to vyslovím, bude mi lépe.
Naše rodina nikdy nebyla vzorem harmonie. Žili jsme v Plzni a od dětství jsem viděla, jak se mezi dospělými táhnou křivdy, pomluvy, alkohol a ponížení. Máma má sestru — Jitku. Ta má syna, mého bratrance Honzu, který se oženil s ženou, jež nebyla zrovna věrná, abych to řekla slušně. Neustálé nevěry, hádky, rozvod — ale zase se vrátili k sobě, jako by na tom byli závislí. Měli dvě děti, ale lásky tím nepřibylo. A teta Jitka je těžká alkoholička, už léta nedokáže udržet práci. Střídají se záchvaty pití a propouštění — celá rodina na ni dávno zanevřela.
Jednou měla Honzova žena vážné problémy s ledvinami. Když jsme s mámou navštívily babičku — Marii Václavovnu, pověděla nám o tom. Máma odsekla: „No, měla by přemýšlet hlavou, ne tím, co má mezi nohama.“ Zakrčily jsme rameny a chtěly jsme na to zapomenout. Ale babička, která má ostřejší jazyk, to doslova opakovala té ženě. A pak se to rozjelo.
Skandál byl slyšet po celém sídlišti. Teta, opilá jako důkladně namočený hadr, se vrhla na mámu a bránila svou snachu, jako by to byla její vlastní dcera. Nechtěly jsme se pouštět do hádek, prostě jsme odešly. Ale nejbolestivější bylo, že babička se postavila na stranu Jitky a její rodiny. Přestala nám volat, přestala nás zvát. Jako bychom přestaly existovat. Máma se ještě občas pokoušela komunikovat, ale já ne. V tu chvíli jsem si řekla: nechci mít nic společného s touhle opileckou rodinou ani s lidmi, kteří vás tak snadno vyškrtnou z života.
Uteklo osm let. Babičce bude brzy osmdesát. Nedávno volala mámě a s pláčem prosila o odpuštění. Máma samozřejmě odpustila — je to přece její matka. Vždycky měla měkké srdce. Ale já… já to nedokážu.
Teď mám malou dcerku. Moje radost, moje sluníčko. Máma o ní babičce řekla a ta teď s třesoucím hlasem prosí alespoň o fotku. Říká, že sní o tom, jak uvidí svou pravnučku, že se každou noc modlí, aby jí Bůh dal šanci spatřit ji aspoň na okamž. Ale já jí to nedovolím. Rozhodně ne.
Ne proto, že bych se mstila. Ale proto, že v srdci pořád cítím tu křivdu. Protože si dodnes vybavuju, jak máma plakala, když nechápala, čím si to zasloužila. Protože babička mi tehdy ukázala, že rodina není vždy o lásce — někdy je to volba. A ona si nevybrala nás.
Nevím, jestli mám pravdu. Máma říká: „Nech to být, Adélko, je už stará a unavená, chce jen odejít v klidu.“ Ale uvnitř se všechno vzpírá. Nevím, jestli bude ještě příležitost, možná zítra už bude pozdě. Ale já na to ještě nejsem připravená.
Řekněte mi… vy byste odpustili?