Jmenuji se Jana, a už dlouhé roky se potýkám s příběhem, který mě nenechá spát. Možná, když to vypovím, uleví se mi.
Moje rodina nikdy nebyla vzorem harmonie. Žili jsme v Čáslavi a odmala jsem viděla, jak se mezi dospělými táhnou křivdy, pomluvy, alkohol a ponižování. Moje máma má sestru – Evu. Eva má syna, mého bratrance Tomáše, který se oženil s dívkou, jež nebyla zrovna věrná, abych to řekla mírně. Neustálé nevěry, hlasité hádky, rozvody – a pak zase zpátky, jako by na sobě byli závislí. Měli spolu dvě děti, ale lásky tam nepřibývalo. A teta Eva? Ta propadla alkoholu, už roky nedokázala udržet práci. Věčné opilecké výlety, výpovědi – celá rodina nad tím dávno zlomila hůl.
Jednou měla Tomášova žena vážné problémy s ledvinami. Když jsme s mámou přijely navštívit babičku – Marii, vyprávěla nám o té nemoci. Máma jen odsekla: „No, měla by používat víc hlavu než to, co má mezi nohama.“ Obe dvě jsme to hodily za hlavu. Ale babička – přímočará jako vždy – to doslova předala Tomášově ženě. A pak se rozpoutalo peklo.
Skandál, který slyšela celá ulice. Teta Eva – opilá jako duha – se na mámu vrhla, jako by bránila vlastní dceru. Ani jsme se nehodlaly hádat, prostě jsme odešly. Ale nejhorší přišlo potom. Babička se postavila na stranu Evy a její rodiny. Přestala nás zvát, volat. Jakoby jsme přestaly existovat. Máma se ještě snažila udržovat kontakt, ale já ne. Tehdy jsem si řekla: nechci mít nic společného s touhle prořízlou rodinou, ani s těmi, kdo nás dokážou tak snadno vyškrtnout z života.
Uteklo osm let. Babičce bude brzy osmdesát. Nedávno zavolala mámě a s pláčem prosila o odpuštění. Máma samozřejmě odpustila – je to přece její matka. Má slabé srdce, vždycky byla taková. Ale já… já to nedokážu.
Teď mám malou dceru. Moje radost, moje sluníčko. Máma o ní babičce řekla a ta, třesoucím hlasem, začala prosit aspoň o fotku. Že sní o tom, jak uvidí svou pravnučku, že se každou noc modlí, aby ji Bůh nechal alespoň jednou spatřit. Ale já jsem to zakázala. Rozhodně.
Ne proto, že bych se mstila. Ale proto, že v mém srdci pořád přebývá křivda. Protože mě stále bolí vzpomínka na to, jak nás zradili, jak máma plakala, nechápajíc, čím si to zasloužila. Protože mi babička tehdy ukázala, že rodina není vždycky o lásce – někdy je to volba. A ona si nevybrala nás.
Nevím, jestli mám pravdu. Máma říká: „Nech to být, Jano, je už stará, unavená, chce jen odejít v klidu.“ Ale uvnitř se všechno vzpírá. Nevím, jestli bude ještě šance – možná bude zítra pozdě – ale já nejsem připravená.
Řekněte… vy byste odpustili?