“To není hotel!” — manželův bratr se k nám nastěhoval a já ho nemůžu vyhodit
Před dvěma lety jsme se s manželem konečně nastěhoval do vlastního bytu. Malý, ale náš. Pravda, patřil jeho rodině a před námi v něm dlouhé roky bydlel jeho starší bratr — Jaromír. Říct, že jsem z toho nadšená byla, by byl hodně velký přehánění. Ale chápala jsem: rodina je důležitá, musí se respektovat. Snažila jsem se přijmout, neplést se do jejich vztahů, být “chápavá”.
Jenže Jaromír měl jedno “ale” — od začátku mi lezl na nervy. Pětatřicet let a ani pořádně jeden den nepracoval, žil na účet matky a vystupoval, jako kdyby mu všichni něco dlužili. Všeználek, poučoval, hrál si na filozofa. A přitom — líný jako veš.
Když jsme se stěhovali, Jaromír v bytě nebyl — odjel do Liberce, kde prý “studoval” a chtěl tam zůstat. Tchýně nám dovolila s bytem cokoliv: rekonstrukce, nábytek — vše podle našeho gusta. Dokonce sama říkala, že se Jaromír už nevrátí. A upřímně — bydlet se tam nedalo. Nebyl to byt, spíš nora: šedivá, zapáchající po cigaretách, plná prachu a fleků.
Tapety hnědošedé, strop s mapami, gauč s pružinami trčícími ven. Dojem, že tu nežili lidé, ale… no, raději to nebudu rozvádět. V každé škvíře smetí, vzduch jako ve staré kuřárně. Celý den jsme s manželem vynášeli pytle odpadků, pak několik týdnů spali na matraci a jedli z krabic. Ale potom — nový nábytek, světlé stěny, útulno, teplo. Byt ožil, stal se domovem.
A dva roky jsme žili v klidu. Bez návštěv, bez hádek. Už jsem skoro zapomněla, kdo je Jaromír. Jenže jednou volá tchýně — třesoucím hlasem, skoro šeptem: “Jaromír se vrací. V Liberci se mu nedařilo.”
Manžel reagoval v klidu. Prý bratru to nevyšlo — stává se. Ale o pár dní později volá znovu: “Nepojede ke mně, ale k vám. Nabízela jsem, odmítl. Mám domek na vesnici, a jemu, vidíš, se musí do města.” V jejím hlase byla únava. Věděla, že je to trapné, ale asi neměla na výběr.
Jaromír přijel. S taškou, s cigaretami, se svými zvyky. Děti ještě nemáme, místa málo, ale kuchyni jsme mu přenechali jako provizorní ložnici. Tehdy jsem si myslela, že na týden nebo dva. Omyl. Zabydlel se “na pořád”.
A začalo to. Špinavé nádobí v dřezu. Stopy bot — všude, dokonce i na koberci u postele. Popelník na kuchyňské lince — plný. Okno nejde otevřít — vzduch jako v pařeništi. A hlavně ten tón: “Proč kupuješ tolik masa? Musíš šetřit.” “To se takhle nemyje polička.” “Prací prášek je předražený, nač ho máš?”
On, který nikdy v životě nepracoval, mě teď učí, jak žít. A já trpím. Muže poslali na služební cestu — na tři měsíce. A já zůstávám s tímto… spolubydlícím.
Zkoušela jsem to vysvětlit manželovi. Říkala jsem, že je to pro mě těžké, že nechci bydlet s cizím mužem, který mi ani nepoděkuje za večeři. Ale jen povzdychl: “Vždyť je to bratr. Teď to nemá lehké. Vydrž.”
A já už nevydržím. To je můj domov. Můj vzduch, můj prostor. Uklízím, vařím, udržuju pořádek. A on jen existuje — jako by to byl standard. Nechci před manželem vypadat jako hysterka. Ale já nejsem kadernice ani správkyně ubytovny. Nejsme v komunitním bydlení.
Co mám dělat? Mlčky snášet špínu, cigarety, kázání? Nebo trvat na svém a riskovat rodinný klid? Bojím se, že když budu chtít zachovat mír v domácnosti, ztratím sama sebe.