– To jíst nebudu, – ošklivě se zašklebila tchyně a pohrdavě pohlédla na talíř s bramboračkou.
– Co to má být? – Eliška Vávrová ohrnula nos a přičichla, jako by před ní postavili kbelík s odpadem.
– Bramboračka, – usmála se její snacha Tereza. Sejmula pokličku z keramického hrnku a začala nalévat hustou, zlatavou polévku. – Vařit ze zeleniny z vlastní zahrádky je přece radost.
– Nijak zvlášť se to neliší, – odfrkla si tchyně. – Ale času a sil, co se na tom zahrádkaření zbytečně plýtvá!
– To máte pravdu, – vlídně se zasmála Tereza. – Ale když je to koníček, děláte to s láskou.
– Správně říkáš, když je to „tvůj“ koníček. Ne vnucený, – prokousla se Eliška Vávrová a stáhla rty. – A komu jsi toho uvařila tolik?
– Nám. Vždyť je toho akorát. Na dvakrát.
– Tuhle nechutnost jíst nebudu, – pro větší důraz tchyně rozmáchla rukama a ustoupila od stolu. – Vždyť je tam bůhvíco! – Zatvářila se, jako by jí bylo na zvracení, a prudce se odvrátila.
Tereza zavrtěla očima a povzdechla.
S Eliščiným synem Jakubem se seznámili před rokem a půl, zamilovali se během prvního rozhovoru a vzali se o měsíc později bez okázalosti. Ušetřené peníze investovali do společného snu – chalupy na venkově, kterou společně zvelebovali.
S Eliškou Vávrovou se Tereza za tu dobu viděla čtyřikrát. Stejně jako Jakub. Tři z těch návštěv přitom sama vymohla, aby manžel matku o svátcích navštívil.
Eliška od počátku považovala synův sňatek za rozmar. Na dospělého muže však neměla páky, a tak čekala na „přirozený konec“, který podle ní nutně musel přijít. Jenže konec stále nepřicházel, a její nervy začínaly hořet.
Eliška upřímně nechápala, co Jakub na té „prosté venkovance“ vidí. Její syn byl pohledný muž, kolem kterého se vždy točily uhlazené a vzdělané dívky z lepších rodin. Navíc byla Eliška přesvědčená měšťačka, stejně jako vychovala syna. A teď jí mateřský instinkt napovídal, že Jakub má už po krk toho venkovského života a stačí malý podnět, aby vše vrátil do správných kolejí.
A po takové zkušenosti už si určitě najde slušnou partnerku, se kterou si Eliška padne do oka. Jen bylo třeba pospíšit, než ta prohnaná Tereza syna připoutá dítětem!
Plán uzrál sám: Eliška zavolala snaše a vnutila se na návštěvu – vždyť ji ani nepozvali na kolaudaci chalupy! Tereza připomněla, že ji dvakrát zvala, ale tchyně vždy odmítla s odkazem na vytížení. Eliška mávla rukou a oznámila, že syna navštíví.
O dva dny později stála v prostorné světlé kuchyni a dusila se vztekem. Její syn, stejně jako ona s jeho zesnulým otcem, nesnášel polévky! V jejich rodině se jedlo jen to, co bylo na první pohled jasně rozeznatelné. Jak mohl Jakub dopustit, aby si ta ženská tak rychle sedla na krk?
Snad ji očarovala? Elišku zamrazilo.
Vulgární myšlenku, že Tereza drží Jakuba postelovými kousky, okamžitě zavrhla. Tyhle triky a Tereza? Neslučitelné! Určitě čáry! Jak jinak vysvětlit, že syn tu polívku vůbec jí?
Eliška nenávistně pohlédla na snašu. Hraje si na svatouškovskou neviňátko, ale manžela pomalu ubíjí.
– Vždyť je tam všechno jasné, – Tereza, nedbajíc tchynina hereckého výkonu, nabrala polévku do dalšího talíře a otočila se k Elišce. – Podívejte: zelí, cibule, mrkev. Tady je červená řepa. Strouhám ji podle receptu mé babičky. Aha, brambora tu není, ale druhou naběračkou ji vytáhnu. Pak přidám čerstvé bylinky ze záhonu a zakysanou smetanu!
– To bys klidně mohla žrát i otruby! – rozhořčeně vybuchla tchyně.
– Víte, v určitém věku by vám otruby taky prospěly. Upravují trávení a zlepšují střevní mikroflóru. Spokojená střeva, spokojený člověk!
Eliška zrudla, ale nechala poznámku bez odpovědi a pokračovala:
– A proč nutíš Jakuba tohle jíst?
Tereza překvapeně zamrkala.
– Vždyť jí dobrovolně.
– A co má muž dělat, když doma nic jiného není?
– Uvařit si, co chce? Objednat si jídlo? Zajít k sousedům? Navštívit mámu? – Tereza s pobavením vyjmenovala možnosti.
Při poslední zmínce Eliška zrudla ještě víc.
– Nepleť si ze mě blázny! Měla jsi projevit úctu a zeptat se mě, co Jakub má rád.
– Eliško Vávrová, já se ptala jeho. Je dospělý. Díky vám umí mluvit. Říká, že mu všechno chutná.
– Tak ti lže! To je snad jasné! Nechtěl tě na začátku zklamat. Teď se tím jen trápí!
– Ach! – Terezin obličej se protáhl a povzdechla si: – Polévka je uvařená, nebudeme ji vylévat. Takže se trápit musí. Ale vy přece syna podpoříte?
– Cože? – vykulila na ni oči tchyně.
– Ne? Škoda. Myslela jsem, že by ocenil vaši solidaritu.
– Ty nehorázná…!
– Terezo! Jsme zpět! – ozval se Jakubův hlas z předsíně.
Do kuchyně vběhlo bílé chlupaté klubíčko a začalo radostně štěkat.
– Ááá! – vykřikla Eliška a schovala se za Terezu.
– Nebojte, to je Bára. Nekouše. Je velmi vychovaná, – Tereza zvedla ruku, pes okamžitě ztichl a posadil se. – Hodná holčička, jsi tak šikovná!
– Proč pouštíte sousedovic psa dovnitř? – syčela vyděšená Eliška.
– Proč sousedovic? Je náš. A v domě, protože je člen rodiny. Bydlí s námi.
– V domě?! To je nehygienické! – zaječela tchyně. – A Jakub přece nemá rád psy!
– Ne, mami, psi nemáš ráda ty. Ahoj, – pozdravil Jakub, vstupuje do místnosti. – Přijela jsi akorát na oběd.
– Synu! – Eliška zůstala stát, očekávajíc, že ji přijde políbit. Místo toho Jakub matku letmo objal, zatímco Tereze vtiskl něžný polibek na ústa.
– Tak co, dáme si oběd? – pán domu se zhluboka nadechl a rozesmál se.
– Ráda bych, Jakoubku, ale nemám z čeho.
– Jak to?
– No, tohle je krmivo pro dobytek. Mimochodem, ani jsi neřekl, že chováte prasata. To musí být puch horší než pražský smog!
Jakub nechápavě pohlédl na matku, pak na Terezu, pak na prostřený stůl. Svaly na jeho krku se napjaly, pohled ztvrdl.
– Upřímně, už jsem na tyhle vaše hry skoro zapomněl, – hořce se usmál.
– Jaké hry, synu? Jde o naše zvyky! Pravidla! Tradice! Nikdy sis nestěžoval!
– Já? Dokud jsem byl malý, bál jsem se rozčílit otce. Když jsem vyrostl, nechtěl jsem s tebou válčit.
– Co to plácáš?! – vykřikla Eliška, čímž vyprovokovala Báru k novému štěkotu. – Fuj! – dupla na psa, kterého Tereza držela. – Ta tvoje, – ošklivě pohlédla na snašu, – má sice své choutky, ale jak můžeš dopustit, aby si o tebe utírala boty? Necháš se týrat? Dovolíš jí proměnit dům v cirkus? Ty jsi pán domu, nebo kdo?!
– Já, – zachmuřeně odpověděl Jakub.
– Tak se tak chovej! – Eliška vydechla s pocitem splněné povinnosti.
– Kde máš kufry? – zeptal se matky.
– Pořád v předsíni! – hned si postěžovala. – A já jsem hladová z cesty.
– Skvělé. Poděkuj Tereze za pozvání.
– Cože…?
– Poděkuj jí za poslední pokus s tebou vycházet a omluv se.
– Ale ona…
– Mami!
– Díí…ky a promiň, – zavrčela Eliška skrz zuby.
Tereza kývla bez emocí.
– Pojď.
– Kam?
– Tam, kde vládnou tvoje chutě, tvoje pravidla, tvoje tradice.
– Ale Jakube, vždyť já… – snažila se matka namluvit rozum, ale syn ji přerušil:
– Vy s otcem jste nenáviděli polévky, zvířata, venkov. Můj názor nehrál roli. Ale otec mi jednou řekl: „Když se ti nelíbí naše, vytvoř si vlastní.“ Já vytvořil, mami. Tady platí můj vkus, moje pravidla, moje tradice. A paní domu je moje žena. Nelíbí se ti? Pořád máš to své.
– Synu! To ona tě proti mě poštvala! – Eliška přepnula do ubrečeného tónu. – Očarovala tě! – dodala děsivým šepotem.
Jakub matku vzal za loket, odvedl do předsíně, popadl její kufr, otevřel dveře a dovedl ji ke vratům:
– Tereza, mimochodem, se tě zastávala. Má skvělý vztah s rodinou. Nevěřila mi, že mezi námi to může být takové. V kuchyni pro tebe bylo připravené jídlo. Ale ta polévka, mami, byla zkouškou. Ty jsi ukázala pravou tvář, – otevřel bránu: – Taxík čeká.
– Ty… Kdy jsi ho vůbec objednal?! – koktala Eliška, šokovaná synovou drzostí.
– Řekl jsem Tereze, ať počká, než ho pustí. A měl jsem pravdu.
– Ty! Jak se opovažuješ! – zaječela.
– Já, mami, jsem pán. Jak jsi vždycky chtěla, – kývl na řidiče, hodil kufr na zem a vrátil se dovnitř.
– Čáry, – ujistila se Eliška v diagnóze a v taxíku už horečně hledala v telefonu, jak kletbu zlomit. Musí existovat způsob, jak syna získat zpět!
