Dnes si zapisuji myšlenky, které mi nedají spát. S Petrem jsem byla rok a půl. On má padesát čtyři, já osmačtyřicet. Seznámili jsme se přes internetovou seznamku a zpočátku bylo všechno jako z románu. První rande v kavárně v centru Prahy, na třetím mi přivezl k narozeninám dort. Bylo na něm napsáno: Pro Ludmilu od člověka, který je rád, že jsi na světě. Přitom jsme se znali sotva tři týdny.
Petr působil dojmem štědrého, ale nijak neokázalého člověka. Uměl přinést kytku jen tak, beze slova. Nabízel výlety na Šumavu, abychom změnili prostředí. Jednou mi opravil kohoutek v koupelně a později zaplatil drobnou opravu u mámy v bytě na Jižáku. Měl vlastní dílnu na opravy elektrospotřebičů a žil sám.
Jednou, asi po osmi měsících, mi povídá: Lído, jsi moje rodina. Syn už dospělý, bývalá žena žije dlouho někde jinde. A ty ty jsi všechno, co mám.
Věřila jsem mu. Komu by nestačil člověk, který nejen říká hezká slova, ale ještě vám přiveze dort s takovým věnováním a opraví protékající kohoutek?
Tři týdny ticha: Jak zní zrada beze slov
Když jsem skončila na tři týdny v Thomayerově nemocnici, první týden jsem byla v klidu. Věděla jsem, že má Petr v dílně frmol, neustále zakázky. Druhý týden se mě začal hlodat červíček neklidu. Třetí týden už jsem měla jasno on nepřijede.
Ležela se mnou paní Věra, možná jí bylo tak sedmdesát. Každou sobotu jí manžel přinesl kytici karafiátů. Jednoho dne se mě zeptala: Lído, a kdy přijde za vámi ten váš? Ještě jsem ho tu neviděla.
Má hodně práce, odpověděla jsem.
Podívala se na mě přes brýle a měkce řekla: Práci máme všichni. Můj Tonda taky pracuje, a přesto jede přes půlku Prahy, přestupuje dvakrát s bolavými zády Protože prostě nemůže nepřijet. Ne, že nechce nemůže nepřijet. Jestli chlap může nepřijet, může i nechat být vše ostatní.
Ta věta se mi vryla do paměti víc než všechna doporučení psychologů.
Ve středu mě pustili. Večer volal Petr.
Liduško, slyšel jsem, že tě pustili! Co kdybych přišel v sobotu, popovídáme si?
V sobotu? Za tři dny? Sotva jsem vylezla po operaci z nemocnice, a on řeší, jako bychom šli do kina.
Ne, Petře. Dnes.
Přijel asi za dvě hodiny s květinami, ovocem a provinilým pohledem. Sedli jsme si do kuchyně a přešla jsem rovnou k věci:
Petře, proč jsi za celé tři týdny ani jednou nepřišel?
Lído, volal jsem ti přece každý den.
Ano, volal. Ale nepřijel jsi. Dvacet jedna dní. Měla jsem za sebou operaci, narkózu, stehů jak na pytli, teplotu kolem devětatřiceti. Ležela jsem v nemocničním pokoji a čekala na tebe. A ty jsi večer zavolal a zeptal se: Jak se máš?
Opravdu jsem se chystal přijet. Ale v dílně byl šílený zmatek, dva velké zakázky, jeden zaměstnanec odešel, dělal jsem za tři. Nebyl jsem schopný najít si čas.
Za tři týdny ani jednou? Do osmi mají otevřeno. Čtyřicet minut autem. Za dvacet jedna dní jedinou hodinu tu jsi nenašel?
Lído, nerozumíš, v jakém jsem byl stavu. Měl jsem o tebe strach, opravdu. Ale nemohl jsem zavřít dílnu.
Nemohl? Nebo jsi prostě nechtěl?
Odmlčel se. V té pauze jsem najednou uviděla pravdu, kterou jsem předtím nechtěla vidět: Pro Petra mít starost a být tam nejsou jedno a totéž. Stačí mu to první.
Nakonec tiše řekl: Víš já prostě neumím do nemocnice. Nedokážu sedět u postele, koukat na kapačky, tváře bledé jak stěna. Mě to úplně paralyzuje. Máma zemřela v nemocnici a od té doby jsem se tři roky neodvážil vstoupit do žádné ordinace. Když jsi napsala, že tam jsi, chtěl jsem jet Ale pokaždé, když jsem se konečně odhodlal, zase jsem to posunul na zítra. A tak dny běžely
To je ta věta, po které vám ztuhnou ruce. Ne nechtěl, ne nemiloval, ani neměl čas. Ale neumím být vedle, když je zle.
Petře, řekla jsem pomalu. Rok a půl jsi byl se mnou hlavně, když bylo dobře. Kavárny, dorty, výlety po kraji. Opravený kohoutek, pár hodin malování u mámy. Dokud jsem byla veselá a zdráva, stačilo ti být společností. Ale když bylo opravdu špatně, nebyl jsi tam. Volání nestačí. Starat se není být blízko.
Vím, že mám vinu.
Ne, Petře. Ty nejsi vinen. Takový prostě jsi. A to je horší než vina. Vina by šla odčinit, povahu ne.
Kytice od cizího muže a jedno rozhodnutí v nemocničním pokoji
Ten večer odjel. Zůstala jsem sedět v kuchyni se šálkem čaje, v hlavě scénu, jak Věřin Tonda přinesl vždycky kytici, třemi autobusy, se zády v háji, každou sobotu. Nemluvil nikdy o rodině, neříkal kulantní fráze. Prostě vždycky dorazil. Protože pro něj nebylo možné nedorazit.
Pro Petra možné bylo. V jednadvaceti dnech možné. A v tom slově možné se skrývá vše podstatné o našem vztahu.
Za týden přišla dlouhá esemeska od Petra. Omluvy, sliby, že se změní, slova o lásce a strachu, který ho údajně ovládl. Dočetla jsem to, ale tentokrát už jsem necítila ani záblesk vřelosti.
Protože slova bez činů jsou tapety bez zdí oklamete oko, ale nedá se v tom bydlet.
Neodpověděla jsem. Ne že bych se zlobila, nešlo mi o pomstu. Jen jsem konečně pochopila, co potřebuji: muže, který přijede. Ne toho, který zvedne telefon, ale toho, kdo vezme sáček s pomeranči a vejde do nemocničního pokoje, protože pro něj prostě není jiné cesty.
Jizva se pomalu hojila. Máma mi řekla, že vypadám dokonce líp než před zákrokem. Asi proto, že něco zbytečného odoperovali nejen z mého těla.
Stejně mi ale v hlavě vrtá otázka, která, myslím, bolí mnoho žen.
Ženy: zažily jste někdy, že vás muž litoval na dálku, psal, volal, ale když bylo skutečně těžko, prostě nepřijel? Dokázaly jste to odpustit, nebo odešly?
Muži: jste z těch, pro které je nemožné nepřijet, nebo se spíš spokojíte s tím, že zavoláte, místo abyste prostě nasedli do auta?
Neumím být blízko, když je zle. Je to výmluva nebo ortel pro vztah?