Hanba, všude už mají zahrádky uklizené a u nás to vypadá, jako by se tu zastavil čas. Sami bychom to zvládli, ale mě skolil revma a moja stará má bloklá záda.
Míšo, proč jsem přišel povídá otec, kroutí v rukách čepici nepomohli byste nám s maminkou vykopat brambory? Hanba nás pohltí, všichni už dávno hotoví, jen my pořád zaostáváme. Sami bychom to zvládli, ale mě kroutí klouby a mamča se sotva ohne.
Míša si obouval holínky a zamumlal:
Kolik toho vůbec sázíte? Vypadáte, že hlad nemáte. Dneska to nejde, tati, musím do okresu.
Otec chtěl říct něco ostřejšího, ale jen mávl rukou a odešel. Na dvoře popadl vidle a belhal se na zahradu.
Růžena, která si omotala bolavá záda vlněným šátkem, spěchala za ním.
Myslíš, že děti přijdou?
Zamručel:
Jo, počkej si. Ber kbelík a sbírej brambory. Pět děcek jsme vychovali a ani jedno nepřiloží ruku k dílu. Tak pohni, stará. Do večera snad něco zvládnem.
Zatímco se to na zahradě hemžilo, doma začala Markéta, Míšova žena, zvedat hlas:
Jaký jste to lidi. Všechno na sobě, sami dva, rodičům ani ruku nepodáte. Taková hanba. Kdyby ti moji byli naživu, letěla bych bez váhání vzdychla smutně.
Míša ji objal:
To je fakt, není to pěkné. Bydlíme kousek a skoro se nevídáme. Tak uděláme tohle já si v práci vezmu volno. Ty obvolej sourozence.
Markéta sedla ke stolu, vytáhla diář a telefon.
Nemůžete? Práce? Vždyť nikomu neskončí. Vemte si volno. Ostuda, naši dřou, zatímco vy lenošíte. Nemáte kam s dětmi? Vemte je taky, lepší než doma s tabletem. Čekáme vás.
Díky prosbám a domluvám Markéta všechny přemluvila.
Mezitím sedl děda Václav na lavičku a povzdechl si:
No, Růženo, asi ty brambory budem dolovat až do zimy. Proč jsme toho sázeli tolik? A ty furt, co když to dětem nebude stačit. Kde jsou ty děti? Ani prstem nehli. A vzpomínáš, dřív? Kolik nás bylo, a do oběda všecko hotovo. To byla jiná doba
Růžena se zaposlouchala:
Václave, slyšíš? Někdo snad přijel. Skoč se podívat.
Václav se pomalu dobelhal ke vchodu. Odtamtud se ozýval smích a hovory. Růžena si podepřela záda a šla k bráně.
Panebože, kolik je vás! Děti přijely, vnoučata taky. Taková radost.
Tak co, dědo, kde máš lopaty, vidle, kbelíky? Rozkázal Míša.
Děda, potlačující slzy, zahudroval:
Jsou na svým místě. To už jsi zapomněl?
A začalo to. Někdo kopal, někdo sbíral, jiný nosil brambory pod přístřešek na usušení. Růženu poslali domů, aby se šetřila.
Snachy si vyhrnuly rukávy, aby nachystaly pořádnou hostinu. Ale Růžena nevydržela sedět, tady poradila, tam pomohla. Bez matky hospodyně by to stejně nešlo.
Na zahradě bylo veselo.
Pamatuješ, Míšo, jak jsi mě v dětství mrsknul bramborou do čela? Teď ti to vracím smál se brácha Petr.
Děda žertem zabručel:
No jo, hrajete si tu jak malí, a přitom už dávno nejste mladíci.
Hotovo! Brambory venku, natě v hromadě, všechno uklizené. Nastal čas na svačinu.
Prostřeli velký stůl na dvoře. Veselo, všichni si připomínají dětská léta.
Růžena občas utře slzu. Má šikovné děti. Sousedi procházejí, zdraví a chválí. Někteří s melancholií vzpomínají na dávno neviděné rodiny.
Markéta tiše pošeptala Míšovi:
Cos říkal v práci?
Objal ji kolem ramen:
Přiznal jsem, že rodiče potřebují pomoc. Hned mě pustili, prý pomoci rodičům je svatá věc.
V tom každodenním shonu na rodiče nesmíme zapomínat. Oni často mají ostych si říct nebo o něco požádat, ale vždycky jim udělá radost, když k nim děti přijdou, přiloží ruku k dílu a potěší společností. To nejlepší, co jim můžeme dát, je náš čas a pozornost.