To je dítě Michala
Poslouchej, musím ti vyprávět, co se mi stalo vlastně to není můj, ale je to čerstvý příběh paní Jany. Stalo se to v Brně, v takovém pěkném paneláku ve čtvrtém patře. Jana je vitální důchodkyně, je jí kolem šedesáti, pořád pracuje na částečný úvazek jako recepční v soukromé ordinaci a stará se o svoji starou maminku. Děti má už velké, vnoučata v Praze, manžel Bohouš jí umřel před pár lety. Život u ní klidný, všechno má natracku: práce, kávy s kamarádkami, dojezdy k vnoučatům, pak návštěvy u maminky, která pořád bydlí sama na pátém patře bez výtahu.
Ten den vypadal úplně obyčejně, jako každý jiný. Ráno si Jana zavolala s mámou, vyptala se, jak jí je. Pak si naplánovala, že půjde s odpadky a staví se v pekárně, koupí žitný chleba a máslo, protože to máma vyžaduje každý den. No a protože má ta práce každý čtvrtý den, měla zrovna volno. Takže rutina: uvařit, vzít věci, vyrazit za mámou jen dva dvory a páté patro, uf.
Na stížnosti své mamky byla už zvyklá. Pořád dokola stejný výklad o všech bolestech, různých diagnózách a zaručených radách typu řekla mi sousedka, že tahle mast pomáhá… Dcerky názor však pro mamku byl vždycky málo fundovaný a to i když Jana strávila skoro čtyřicet let jako sestra na chirurgii. Ale to je holt život.
No, zrovna stála v předsíni se sáčkem na odpadky, zrcadlo, kousek rtěnky i po šedesátce je třeba se cítit hezky když v tom zazvoní zvonek.
V domě mají bezpečnostní zvonek normálně ji nikdo jen tak neotravuje. Tipla, že je to možná sousedka paní Dana na čaj.
Otevře tedy dveře a tam stojí mladá holka, světlé vlasy v culíku, pruhované tričko, dlouhý tmavý svetr, riflové kalhoty a batoh na zádech. Ale co ji zarazilo, v náručí drží zabalené miminko.
Holka byla nervózní, ramínka napjatá, ztíženě dýchala, natáhla se k Janě a jen rychle procedila:
To je pro vás!
Jana ze zvyku vzala dítě na ruce, pořád s tou rtěnkou v druhé, dívka už mezi tím utíkala po schodech dolů.
To je dítě Michala, já musím do školy… zakuckala ve spěchu holka a slyšet bylo jen plesk zavřené domovní dveře.
Jana stála jako solný sloup, pořád nevěřila, co se to právě stalo. Pak šla zpět do bytu s obstarožním pytlíkem a teď taky s cizím dítětem.
V předsíni zaregistrovala ještě jeden cizí igelitový sáček ani si nevšimla, kdy ho tam dívka postavila. Chvíli doufala, že možná holka přijde zpět. Ale čekala marně.
Rozbalila dítě byla to malá holčička, v béžovém overálku, s dudlíkem ve tvaru žabky. Starost asi měsíc, maximálně dva. Zkusila se mrknout do přineseného sáčku: oblečení, dvě lahvičky, dětská výživa, plíny.
Jana pořád přemýšlela, proč jí holka dítě přinesla a proč zmínila jméno Michal. Jejího syna přece ne, její syn Viktor žije už léta s rodinou v Praze a Michal se v rodině nikdy nevyskytoval. Žádný druhý syn, o kterém by nevěděla.
Jana tedy na zemi střídavě seděla u holčičky a zírala na telefon. Nevolala policii zatím stále čekala, že se ta dívka vrátí, omluví se, že to byl omyl… Ale dítě se začalo mrskat, bylo potřeba ho nakrmit. Jana po těch letech zručně zvládla plínu, připravila mlíčko a chovala, jako by to byla její vnučka.
Ale hlavou jí běžely všechny ty obavy. Pořád přemýšlela, jestli vážně nešlo o omyl, jestli třeba opravdu někde nebydlí nějaký Michal, kterému měla dívka dítě předat. A zároveň v ní klíčil strach že je to vážně dítě jejího syna, co kdyby si syn něco začal, když byl pracovně ve Španělsku? Ale vždyť ona ho zná… I když…
Nakonec to nevydržela a volala synovi. Nedostupný. Tak volala snaše. Potěšilo ji, že Viktor je v pořádku, že pracuje v terénu, má slabý signál, dorazí večer, večer zavolá. Doma nikdo nic neví, vše v normálu.
Jana se mezitím vymluvila mámě, že nemůže přijít prý ji trápí kýla a potřebuje si odpočinout. Mamka sice brblala, ale byla spokojená, že aspoň má chleba a bábovku z minulého dne.
Celý zbytek dne pak Jana místo na kafe se sousedkou strávila u malého děvčátka. Koupala ji, zpívala jí, dávala dudlík úplně jí to připomnělo roky, kdy byla máma.
Večer přišla její dobrá kamarádka Martina, která je vždycky za Sherlocka. Po trošce vína v kuchyni a prohlídce věcí se rozhodly, že půjdou zjistit, jestli někdo z sousedů nejmenuje Michal. Na šestém patře skutečně bydlí pan Michal, chlapík s vouskem, trochu podivín, dělá IT z domu.
Vyměnily s ním pár vět, rychle pochopily, že tenhle Michal by nebyl schopen tajně mít dítě až směšně upřímný ajťák, co holky zná spíš jen přes internet. Nabízel zveřejnit výzvu na svůj blog, ale Jana s díky odmítla a vrátila se zpět do bytu.
Pozdě v noci, když se jí konečně povedlo uspat holčičku, volal syn a samozřejmě se zhrozil, co to máma vymyslela.
Mami, blázníš? Zavolej policii teď hned, nebo to udělám já!
Ale Jana přiznala, že ještě neměla srdce, udělat to. Měla totiž takový ten iracionální pocit, že děvče, které dítě doneslo, není žádný špatný člověk, že to všechno bylo spíš ze zoufalství.
Ráno pak s holčičkou vyrazila do krámu pro čerstvé pečivo, šátek přehodila přes rameno a vzala to i k mámě. Tam tvrdila, že hlídá sousedčinu vnučku, jen na hodinku, protože paní Dana musela k holiči a mamka se samozřejmě vyptávala: jak se miminko jmenuje, kdo je tatínek, proč je bez mámy Ale Jana ze sebe děsně přesvědčivě dělala mrtvého brouka.
Pak – hele, konečně rozruch u dveří. Zvonek, bouchání na dveře… Tam stála ta stejná holka, co jí dítě nechala tentokrát úplně roztržitá, v teplákách, vlasy rozcuchané.
Dívala se na Janu, oči plné strachu a skoro pláče.
Ona je u vás?! Já jsem to spletla, fakt jsem byla zoufalá, promiňte
Jana ji vzala do kuchyně, sedly si, ještě chvíli holka brečela a sypala ze sebe svůj příběh.
Jmenovala se Hanka a ta malá Evička. Hanka je studentka zdrávky, z malé vesnice někde na Vysočině, v Brně už téměř bez zázemí. S Michalem, místním klukem z paneláku, prožila románek a myslela, že budou rodina. Ale kluk zmizel, změnil číslo, do Prahy, a končící semestr, málo peněz, podpora od rodiny mizivá. Nakonec všechno vybouchlo v jeden den vyhodili ji z podnájmu, na zkoušku těžko jít s dítětem, a ještě na facebooku fotky Michala s nějakou cizí slečnou.
Vzpomněla si, jak Michal kdysi říkal, že ať se klidně ozve a že jeho máma by pomohla. V zoufalství, vyřízená z nevyspání, našla adresu podle dávné vzpomínky. Jenže spletla dům a tak přišla do úplně cizího bytu k Janě.
Celou noc pak nespala, mělo být jasné, že dítě nezůstalo u žádné babičky. Nakonec na sociálních sítích někdo napsal, že žádné dítě Michal nemá. Takže se Hanka vydala zpět, brečela, a byla přesvědčená, že ji budou hledat policajti, že už přijde o dítě úplně
Ale Eva byla v pohodě, nakrmená, v klidu.
Jana se teda nabídla, že můžou holky u ní zůstat aspoň do konce zkoušek. Její byt je stejně poloprázdný a má ráda kolem sebe živo. Hanka moc chtěla na pokoj do kolejí, ale přemluvila ji aspoň na těch pár týdnů.
Mimochodem, její máma si Hanku zamilovala, protože Hanka jí uměla rychle poradit s mastičkou nebo novým čajem na tlak Vždyť to děvče má moderní znalosti!, rozplývala se stará paní.
A ještě vtip: toho ajťáka Michala za úžasné obvinění z tatínka aspoň osobně pozvaly na čaj a Hanka se upřímně omluvila. Michalovi to vlastně udělalo radost, aspoň nebyl naposledy u lidí.
Na podzim nakonec Hanka zvládla zkoušky na výbornou. Jana jí pomohla sehnat brigádu ve špitále. A jednou se naopak dvakrát denně stoupaly o patro výš, protože stará paní Michalová byla neustále potřebovala píchnout injekci nebo vypít čaj.
A jak šel čas? Holky si zvykly, Evička rostla jako z vody, staré paní měly v baráku živou radost, a Jana byla vlastně šťastná, že místo rutiny zažila něco, co jí připomnělo, jak moc dokáže být život pestrý a že nikdy nevíš, jaký klenot se objeví mezi dveřmi
Hele, kdyby ses někdy trápila, že jsi něco popletla, tak nezapomeň, že i omylem můžeš někomu změnit život vždycky je šance to napravit.
